A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Keňa - Cestopisy

Volání divočiny - díl 2.

Druhá část putování po Keni a Tanzánii

Pondělí 21. 1. 2008

V noci byla zima, byla jsem ráda, že jsem ve stanu sama a mohu použít ještě jednu deku. Vstávám v 6 hodin. Proud funguje. Pakobylka se přesunula na stínítko lampy a rytmicky se tam kolébá, asi se potřebuje zahřát. Doufám, že mi nespadne na hlavu. Před stanem se ve světle prvních ranních paprsků vynořují obrysy Kilimandžára. Nejprve jeho nižší vrchol Mawenzi (5145m) a hned po něm nejvyšší vrchol Kibo (5895m). Kolem něho se vznáší horkovzdušný balon. Obláčky na obloze jsou zbarveny do oranžovočernena. Téměř neskutečný pohled. Ostatní už jsou také vzhůru a všichni v němém úžasu sledujeme tohle představení. Tato scenérie zapůsobila i v roce 1948 na filmový tým Sněhů na Kilimandžáru s Gregorym Peckem a Susan Haywardovou. V 7 je snídaně-corn flakes a toust s marmeládou. V 7:30 odjíždíme. Vypadá to na krásný den, obloha modrá, slunce svítí. V otevřeném autě to ale za jízdy dost táhne. Nad rámec programu nám řidič dopřeje ještě ranní safari. Vidíme zase spoustu zvěře, hlavně slonů. Přes cestu nám přechází v dlouhém průvodu jeden za druhým i s malými slůňátky. Skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy tlupy. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky. V době páření se přidávají ke stádu. Sloni mají i velmi vyvinuté sociální cítění. Když někdo ze stáda zemře, ostatní sloni několik hodin truchlí. Sloni dovedou překonávat značné vzdálenosti, ale drží se vždy v blízkosti vody. Denně potřebují vypít 130-190 litrů vody a rádi se koupou. Dovedou se ponořit až na dno a dýchají jen chobotem, který slouží jako periskop. V jiném stádě zase pozorujeme slonici jak chobotem nabírá prach a hází si ho po zádech. Její slůně se toto pudrování snaží napodobovat. Je to legrační. O kus dál další skupina slonů teprve vstává, jedná se asi o samce, protože mají ohromné kly. Jeden z nich zdvíhá nahoru chobot mává s ním a troubí, ostatní se ještě válejí po zemi. Sloni spí maximálně 4 hodiny denně. Staří sloni si už ani k spánku nelehají a pospávají jen po čtvrt hodinách ve stoje. O kus dál se odehrává další zajímavá scénka-bojují tady spolu dva impalí samci. Jsou do sebe zaklíněni rohy a vzájemně se přetlačují. Na závěr pozorujeme hyenu, jak peláší s nohou pakoně v tlamě. Vypadá, že to někomu ukradla. Stavujeme se v servisu pro opravenou pneumatiku. V 9 hodin opouštíme park stejnou bránou, kterou jsme včera přijeli. Otravují tady Masajky a snaží se nám vnutit nějaké suvenýry. K dispozici je záchod, ale horší jsem nikdy neviděla-betonová kukaň bez dveří a bez střechy, v podlaze jen díra, výhled do daleké savany. Vracíme se do vesnice Namanga. Řidič letí po roletě zase jako blázen a najednou při tvrdém dopadu auta na nějaký ostrý kámen pneumatika nevydrží-další defekt. Tentokrát to vypadá na dýl. Podařilo se zlomit hever, bez něj to asi nepůjde. Dostáváme rozchod a vydáváme se na průzkum vesnice. V plechových chatrčích kousek od auta se ukrývá jakási islámská přípravka pro děti předškolního věku. Malí caparti vybíhají ven a mávají na nás. Rozdávám nějaké bonbony, ale fotit mně jejich zahalené učitelky nedovolí. Nejprve si troufáme jen pár kroků po hlavní ulici, abychom byli v dohledu auta. Je tu dost rušno-v chatrných dřevěných stáncích se prodává všelijaké zboží a hodně lidí nakupuje. Vidíme hodně Masajů, vypadá to, že sem jezdí sem na kole nakupovat ze širokého okolí. Domorodky jsou oděné do barevných látek a na hlavách nosí ohromné náklady zboží. Chlapi většinou používají krásné dřevěné trakaře. Žije tu zřejmě početná muslimská komunita, protože potkáváme černě zahalené ženy, dokonce se zakrytým obličejem. Hlavní ulice je místy rozblácená a vypadá, že ji používají i jako odpadní stoku. Převládají chýše uplácané z hlíny na dřevěné konstrukci, ti bohatší mají zděné baráčky nebo z vlnitého plechu. Všude je hrozný nepořádek a špína. V tom všem se spolu s lidmi proplétají i krávy a kozičky. S opravou auta se stále nepokročilo, kolem je řada čumilů, někteří se snaží i pomáhat. Stále se nedaří auto nadzvednout, máme uvnitř všechna zavazadla. Prý se po vesnici shání nový hever. Dodáváme si odvahy a nakoukneme i do postraních uliček. Tam je vše ještě několikanásobně horší než na hlavní třídě. Fascinují nás místní vývěsní štíty nad obchody-plechová pastouška a nad ní nápis-mezinárodní řeznictví nejvyšší kvality-a uvnitř visí jedna nazelenalá flákota. Pěkné jsou i místní hotely-třeba Ambassador, nebo Jamaika. Jeden jsme dokonce prozkoumali zevnitř-zase jen šaboudka z vlnitého plechu a uvnitř u dřevěných stolů pár domorodců něco popíjelo. Ubytování se v nich nenabízí, jsou to jen hospody. Během chvíle se po vesnici rozkřiklo, že přijeli mzungu-běloši a začínají se kolem nás rojit prodejci suvenýrů, různí povaleči a žebráci. Hlavně Masajky se svými korálkovými cetkami jsou neodbytné. Také všichni chtějí za vyfocení zaplatit, jinak si dávají ruce před obličej, abychom z fotek nic neměli. Ale dávat dolar za každý obrázek se skutečně nedá. Po hodině a půl nám přijíždí autem nějaká pomoc a přiváží nový hever. Teď už to odsejpá a za chvíli je pneumatika vyměněná. Můžeme pokračovat v naší cestě. Zastávka ve vesnici nám přišla celkem vhod a tak nikdo nenadává. Za vesnicí najíždíme na krásnou asfaltku a jedeme směrem na Nairobi. Paní doktorce začíná být špatně a 2 x zastavujeme u motorestů na WC. Jinak cestou nic zajímavého. Na předměstí Nairobi se v délce několika kilometrů staví nová silnice. Autem se pasírujeme po objížďkách v kolonách kamionů, kolem nás oblaka prachu, nebo zase hrozné bláto. Po krajnicích pochodují davy lidí, ani moc neotvíráme okna, aby nám něco neukradli. V autě je příšerné vedro. Neprojíždíme sice úplných slumem (ty jsou vždy ukryty za plechovou ohradou, aby je nebylo ze silnice vidět), ale i tak je to hrůza. Lidé zde žijí naprosto bez perspektivy na nějaký lepší život. Jen přežívají ze dne na den a bloumají po špinavých ulicích. Pokud bychom kolo píchli tady a museli zastavit, tak by nás roznesli na kopytech. Na venkově přece jen tak katastrofální situace není. Trvá přes hodinu než se dostaneme do lepší čtvrti. Centrum už je čisté, moderní, lidé jsou většinou pěkně oblečení. Vypadá to tu jako v kterémkoli západním velkoměstě. Kolem 14 hodiny parkujeme před exkluzivním hotelem Panari. Celý areál je obehnán 2 m vysokou masivní zdí s ostnatým drátem, bezpečnostními kamerami a ozbrojenou ochrankou. Po červeném koberci kráčíme ke vchodu, kde se nám klaní livrejovaní vrátní. Hotel je moderní stavba z oceli, mramoru a skla. V prvním patře máme rezervovaný oběd v restauraci Pampa Churrascaria. Je to brazilská restaurace typu Ambiente, která se specializuje na grilované maso. Já jsem v takovémto podniku poprvé, ostatní to už znají z Prahy. Restaurace je úplně prázdná, čeká se jen na nás. Číšníci vyrovnáni ve špalíru nás vítají jako nějakou vládní delegaci. Každého usazují ke stolu a přišupují židli. Je vidět, že si teď váží každého hosta. Stydíme se za naše špinavé, zaprášené, zmačkané oblečení. Tady by se hodil nějaký kostýmek. Nejprve dostáváme krémovou zeleninovou polévku se strouhaným parmazánem. Potom je pro nás připraven bufetový stůl s různými zeleninovými saláty, předkrmy a přílohami k masu. Na stole před každým leží papírový terčík z jedné strany zelený, z druhé červený. Pokud ho má host otočený zelenou stranou nahoru, tak si přeje přinést další maso, pokud do obrátí na červenou barvu, s jídlem již skončil nebo si dává přestávku. Číšníci neustále kmitají kolem stolu s nabodnutými grilovanými flákotami na dlouhé šavli. Z toho každému ukrajují na talíř kolik chce. Každý číšník nabízí jiný druh masa-hovězí svíčková, roštěná, vepřová kýta, krkovice, jehněčí kýta, kuřecí, je možno ochutnat i pštrosa nebo krokodýla. Množství je neomezené, co kdo zvládne. Já zvládnu 2 kousky vynikající svíčkové a mám dost. Maso je šťavnaté, uprostřed ještě krvavé. Něco tak skvělého jsem nikdy nejedla. Je mi tak líto, že už víc nemůžu. Mám červenou. Chlapi se cpou až se jim dělají boule za ušima. Ochutnají snad všechno, co tady mají. Paní doktorce je zle a celou dobu tráví na záchodě. Její manžel ji tam ošetřuje. Jako dezert máme smažený ananas se skořicí. V 15 hodin pokračujeme dál přes Nairobi. U každého semaforu se tvoří hrozné zácpy, neustále stojíme v kolonách. Samotné centrum mne dost překvapilo-výstavné domy, hodně zeleně a rozsáhlé parky. To jsem nečekala. Jedeme po Uhuru Highway, což je nejdůležitější dopravní tepna ve městě. Kolem Uhuru parku hlídkují obrnění policisté v kuklách a s ochranným štítem. Před pár dny právě tady probíhaly nepokoje, při kterých bylo mnoho mrtvých. Teď je všude klid a úplně normální život. Jen se obáváme fotit, abychom neměli s policisty nějaký konflikt. Míjíme budovu parlamentu s vysokou hodinovou věží a hlavní poštu. Po levé straně zahlédneme Luteránský kostel a kapli sv. Pavla. Nairobi je poměrně nové město. Na konci 19. století tu byl jen močál, který Masajové nazývali Enkare Nairobi-Studená voda. Dnes má Nairobi více než 2 miliony obyvatel a je největším městem mezi Káhirou a Johannesburgem. Přes děsivé předměstí zase pomalu opouštíme město a dostáváme se do kopcovité krajiny kolem Rift Valley (Příkopová propadlina), kde často prší. Projíždíme vzrostlými zelenými lesy a kolem úrodných polí. Zastavujeme na vyhlídkovém místě, odkud je vidět Příkopová propadlina v celé své šířce. Je tu z prkýnek stlučená jakási terasa a na ní je pár stánků se suvenýry a občerstvení. Odtud sjíždíme serpentinami dolů na dno příkopu. V jednom místě je stržená krajnice a hluboko dole leží kamion. Pár lidí očumuje kolem. Dno propadliny tvoří fádní rovina, ze které občas vystupují kužely pradávných sopek, dnes už hodně zvětralé. Silnice je velice špatná, části jsou ve výstavbě. Kličkujeme mezi dělníky a stavebními stroji. Začíná pršet, vše je rozbahněné. Paní doktorka v autě asi prožívá muka. Je jí stále zle, je zelená. V 17:30 konečně přijíždíme k jezeru Naivasha. Déšť ustává. Je celkem příjemně. Ubytováni jsme v Naivasha Country Clubu. Jedná se o luxusní club v anglickém koloniálním stylu, který byl otevřen již v roce 1937. Používal se jako ubytovací základna pro turisty, kteří cestovaly hydroplány z Anglie do jižní Afriky. Jezero sloužilo jako přistávací plocha. Club se skládá z bungalovů rozmístěných v 12 hektarové zahradě přímo na břehu jezera. Vydávám se na průzkum okolí. Kolem bungalovů jsou záhony s barevně kvetoucími exotickými květinami. Po stromech se pnou červené buganvillie. Pod rozložitými kapinicemi na pečlivě sestříhaném zeleném trávníku jsou rozestavěná proutěná křesílka a malé stolečky. Za hradbou kvetoucích keřů nacházím i krásný bazén s připravenými bílými lehátky. Bohužel není nikdo, kdo by v nich odpočíval. Vše působí smutným, opuštěným dojmem, nikde ani živáčka. Jen ve větvích stromů skotačí opice. Potkávám pana Frantu a Reného a pokračujeme k jezeru. Jezero Naivasha je považováno za největší a nejčistější jezero v Keni. Nachází se v nadmořské výšce 1880m. Je proslulé především velkým množstvím vodních ptáků-přes 400 druhů. Břehy jsou dost rozbahněné, ale po betonovém chodníku se dá dojít až na molo, kde kotví loďky. Kdybychom bývali přijeli dříve, tak jsme mohli podniknout vyjížďku po jezeře. Ve vodě je schováno několik hrochů, vždy po chvíli se některý vynoří, odfrkne si a zase zmizí pod hladinou. Kolem břehů je spousta ptactva-ibisové, čápi, husy, volavky. Na větvích nad vodou sedí rybaříci jižní a vyhlížejí malé rybky. Jakmile něco zahlédnou, tak se střemhlav vrhají do vody. Kousek od nás se k jezeru přišlo napást stádo vodušek. V dálce je odtud vidět vulkán Mont Longonot (2777m n.m.). Pozorujeme barvitý západ slunce. Potom už se raději vracíme do hotelu, protože po setmění je sem vstup zakázán. 16 km od našeho hotelu je možno navštívit bývalý domov Joy Adamsonové, která tady napsala příběhy osiřelé lvice Elsy. Kniha byla zfilmována a proslavila Elsu po celém světě. Joy Adamsonová byla v roce 1980 zavražděna v rezervaci Shaba Nation Reserve. Bohužel návštěva jejího domu, kde je teď malé muzeum není z časových důvodů možná. V 19:30 se koná večeře. Zjišťujeme, že kromě naší výpravy tu bydlí ještě 4 další turisté. Tak je nás v jídelně celkem 10 lidí. Jídlo je servírované-zeleninová polévka, kuře s rýží a smažený banán. Paní doktorce je stále zle a po průvodci jí posílám rozpustný iontový nápoj.

Úterý 22. 1. 2008

Stávám v 6 hodin, balím. Před sedmou se jdu podívat k jezeru. Pár metrů ode mne se klidně popásají vodušky, kousek za nimi se z hustého lesa vynořily 2 žirafy. Na jezeře číhá na snídani párek orlů jasnohlasých. Škoda že musíme dál, pěší pozorování zvěře má taky něco do sebe. V 7:20 máme k snídani malé párečky a toust s marmeládou. V 7:45 odjíždíme. Část jedeme po stejné cestě jako včera, ale potom odbočujeme směrem na západ k N. P. Masai Mara. Paní doktorce je lépe, a děkuje mi za iontový nápoj. Pomohl jí zažehnat dehydrataci a úbytek minerálů. Teď už cestu v autě zvládne bez problémů. Projíždíme fádní rovinou na dně Rift Valley. Je to kraj Masajů. Za okny se nám míhají jejich vesnice a obrovská stáda krav. Sem tam zahlédneme nějakou vysokou štíhlou postavu v červené látce, jak kráčí pustinou někam do dálky. Zastavujeme v motorestu na WC. Potom začíná zase hrozná silnice nebo spíš cesta, protože silnice se teprve staví a to v délce snad 60ti kilometrů. Je tady sucho, od projíždějících náklaďáků a kamionů se hrozně práší. Na několik sekund se vždy ocitneme v bílé mlze. Ani raději neotvíráme okna a v autě je na padnutí. Pomalu stoupáme do kopců a opouštíme Rift Valley. Silnice se stále staví. Občas míjíme stavební stroje a dokonce zahlédnu i geodety!!! Přijíždíme do města Narok. Je to špinavá, zaprášená díra. Na kraji u benzínky doplňujeme palivo. Po ulicích se prochází dobytek. Proti nám jede nákladní auto, které převáží uprchlíky ze západu země, kde pokračují stále nepokoje. Na korbě se tísní muži, ženy, malé děti. Sebou vezou veškerý svůj majetek, jednoduchý nábytek, kastroly, plastové kýble a kanystry na vodu. V očích mají nejistotu, ale i naději v lepší, bezpečnější domov. V kabině vedle řidiče je doprovází ozbrojený policista.
Dál za město vede stará silnice se zbytky asfaltu. Téměř se po ní nedá jet, neustále musíme kličkovat mezi hlubokými krátery. Místy je to pohodlnější po prašné krajnici. Potkáváme pick-up zaplněný po střechu lidmi a zavazadly. Dva domorodci už se dovnitř nevešli, tak visí vzadu na nárazníku z auta ven. Zastavujeme u dalšího motorestu. Posledních pár kilometrů do Masai Mary už je silnice celkem dobrá. Kolem 13 hodiny zastavujeme u masajské vesnice, která se nachází pár set metrů před branou do parku. U vchodu do vesnice se nás ujímá mladý Masaj v tradičním oděvu, který mluví plynně anglicky, bude nás po vesnici provázet. Na uvítanou nám Masajové zatančí. Mužský tanec se skládá jen z vysokých výskoků, do toho občas něco vykřiknou, ženy potom něco zazpívají. Po této ceremonii máme pár chvil, abychom se porozhlédli po vesnici. Skládá se z několika chýší uplácaných z bláta, dokola je obehnána plotem z trní a větví. Na noc dovnitř do vesnice zahánějí dobytek, teď je na pastvě, ale zůstalo tady po něm množství výkalů. Dost to páchne, Masajové v tom chodí bosí. Všichni jsou oblečení do pestrobarevných látek a ověšeni mohutnými náhrdelníky a dalšími ozdobami z droboučkých korálků. Máme možnost nahlédnout do jedné chýše. Dovnitř se vchází nízkou zatočenou chodbou jako do šnečí ulity. Uvnitř je naprostá tma a chvíli nám trvá, než se rozkoukáme. Chýše nemají žádná okna. V centrálním prostoru je ohniště a po stranách dvě malé místnosti, které slouží jako ložnice. Na zemi tam mají nějaké deky a hadry. Potom nám venku předvádějí rozdělávání ohně pomocí dřívek. Urostlý Masaj párkrát zavrtí klacíkem na dřevěné destičce, přidá suchou slámu a už to začíná doutnat. To my bychom se bez sirek už asi neobešli. Masajské děti jsou špinavé, umouněné s nudlí u nosu. Ale jsou celkem baculaté a vypadají zdravě. Nejhorší jsou pro nás hejna much z kravského trusu. Nestačíme je odhánět. Masajové jsou na mouchy zvyklí, neodhání je. Nejhorší pohled je na dětí, kterým lezou mouchy do očí, do nosu, do pusy. Určitě občas některou i spolknou. Ale vůbec jim to nevadí. Dáváme dětem nějaké bonbony a fotíme. Podle našich měřítek tady žijí v hrozných podmínkách. My si už život bez elektriky, vody, topení a dalších civilizačních vymožeností nedovedeme představit Dle místních jsou Masajové za vodou, jejich bohatstvím je dobytek. Masajové jsou hrdý africký kmen, který si vydobyl pověst skvělých válečníků a pastevců dobytka. Příchodem evropských koloniálních mocností do Afriky začali být Masajové utlačováni. Ještě horší doba pro ně přišla o staletí později, kdy byly nastoleny zdejší vlastní vlády. Kvůli ochraně divokých zvířat a přírody byli přesídleni ze svých úrodných pastvin do vyprahlé pustiny. Na jejich původním území byly zřízeny národní parky, kam jejich dobytek nesmí. Masajové nemohou své vládě zapomenout, že dala přednost zvířatům před svými lidmi. Hlavně starší generace chová zášť i vůči turistům. Proto některá území v Keni mohou turisté projíždět jen s ozbrojeným doprovodem. Mladší generace se začíná přizpůsobovat a vydělává na turistech vybíráním vstupného do vesnic a prodejem suvenýrů. Také nám je nakonec nabídnuto ke koupi pár věcí. Po shlédnutí té hrozné bídy koupí něco asi každý. Já si vybírám dřevenou vyřezávanou masku. Potom již vjíždíme do N. P. Masai Mara. Rezervace byla založena v roce 1961. Kolem 500 km2 má status národního parku. Rozkládá se na jihozápadě Keni při hranicích s Tanzánií. Je zde možno spatřit zvířata ve stejném počtu, v jakém se ještě na počátku minulého století proháněla po většině afrických plání. Není izolovaným územím, ale součástí rozsáhlého ekosystému, jehož podstatnou část představuje národní park Serengeti v Tanzánii. Masai Mara patří k nejnavštěvovanějším parkům v Keni. Řidič nám zvedá střechu, abychom cestou do kempu mohli již pozorovat zvířata. Potkáváme hodně žiraf, zeber, antilop a prasat bradavičnatých. Ve 14 hodin zastavujeme na parkovišti u Fig Tree Campu, kde budeme po 2 dny bydlet. Kemp se rozkládá na jakémsi poloostrově, který je ze tří stran omýván řekou Talek. Ta tvoří přirozenou hranici kempu. Teď je zpola vyschlá a v bahně jsou stopy hrochů a dalších zvířat. Žádný plot tady není. Jsme ubytováni v luxusních stanech. Každý stan je postaven pod přístřeškem, aby byl chráněn před deštěm. Stan je uvnitř velice prostorný a světlý. Něco úplně jiného než v Amboseli. Je zařízen dvěmi velkými postelemi typu king size s nebesy, velkým zrcadlem s toaletním stolkem, dále je tu ohromná dřevěná skříň a dvě lampy. Na stolku nechybí papírové ubrousky, bible a 2 lahve s vodou. Balenou vodu máme zdarma na pokojích po celou dobu safari, během jízdy je nám k dispozici v lednici v autě. Na postelích jsou krásné přehozy se vzorem slonů a červené polštářky jako ozdoba. Vzadu je ke stanu přistavěná normální zděná vykachlíkovaná koupelna jako v hotelu. Samozřejmostí je elektrika a teplá voda. Stan se nachází přímo na břehu řeky. Pár metrů ode mne je ve vodě hroch. Po rychlém ubytování odcházím ve 14:15 na oběd. Jako předkrm máme toust se žampiony, potom zeleninovou polévku, hovězí na pepři a ananas. Maso je tvrdé jak podrážka a brambory také nejsou dovařené. Po jídle máme chvíli volno na prohlídku kempu. Fotím žluté snovače a kočkodany, kteří jim z krmítka vybírají zrní. Součástí kempu je i krásný bazén, ale zase na koupání není počasí. V 16 hodin se všichni scházíme na parkovišti a pozorujeme zebry, které se přišly pást až sem. Potom vyrážíme na safari. V Masai Maře máme poslední šanci na spatření levharta, který nám ještě chybí do velké pětky-lev, levhart, slon, nosorožec a buvol. Jako první potkáváme hyeny. Mají na krku obojky, pomocí kterých vědci zkoumají jejich život. Hyeny, i když se podobají více psům, jsou příbuzné kočkám a pomykám. Běžně se dožívají 20-30 let. Nemají u lidí moc dobrou pověst. Snad proto, že se živí mršinami, nebo pro jejich zlomyslný smích či tělesnou stavbu. Dokonce nadávka, že se někdo chová jako hyena, bývá jedna z nejhorších. Tím se ale hyenám dost křivdí. Poslední dobou se díky intenzivnímu studiu jejich života přichází na to, že to jsou opravdu unikátní zvířata. Neživí se pouze mršinami, ale jsou to aktivní lovci, dokonce úspěšnější než lvi. Samotná hyena dokáže ulovit 160kilového pakoně. Někdy tlupa může zranit i lva nebo ho odehnat od kořisti. Svým mohutným chrupem rozdrtí i kosti a maximálně tím ulovené zvíře nebo mršinu zužitkuje. To žádné jiné zvíře nedokáže. Tlak na zub při kousnutí je 3 tuny na cm2. I přes svůj divný běh (má zadní nohy kratší než přední) dokáže vyvinout rychlost až 60 km/h. Její srdce je 2x větší než srdce lva, proto dokáže být při běhu velice vytrvalá. Má vynikající sluch a čich, slyší i ultrazvuky. Ve smečce jsou dominantní samice. Špatně se určuje pohlaví, protože samice mají pohlavní orgány zcela podobné samčím. Hyeny jsou velice pečlivé matky. Samice rodí ve smečce většinou ve stejnou dobu a při hlídání mláďat si vzájemně pomáhají. Fungují u nich jakési jesle. Mláďata kojí 12-16 měsíců. Ochladilo se a začíná mírně pršet. Park je proslulý početnou populací lvů. Pomalu se přibližujeme k jedné smečce s odrostlejšími mláďaty. Napočítáme celkem 12 jedinců. Zdržují se u houští přímo u cesty a hlídají si tady zbytky z ulovené kořisti. Občas z ní urvou kus masa a pochutnávají si. Dospělý samec sežere denně až 7 kg masa. Lvi většinu dne (až 20 hodin) tráví odpočíváním. Loví v noci. Teď máme štěstí, že nespí, ale jsou aktivní. Mláďata si spolu hrají, pošťuchují se a honí. Část smečky přejde přes cestu na druhou stranu a my se všichni otočíme za nimi. Zbytek nám zůstal za zády. Po chvíli se na ně otočím zpět a strnu. V poslední chvíli se ovládnu, abych nevykřikla. Lev, vůdce smečky, nám očichává auto pár centimetrů ode mne. Máme otevřenou střechu. Hned jsem si vzpomněla, jak nám takhle do auta skočila opice. Lev by to určitě také zvládl. Upozorňujeme řidiče, zda bychom neměli aspoň trochu popojet. Ten jen mávne rukou a praví hakuna matata-žádný problém a opět vystrčí ruku z okýnka ven. S rozklepanými koleny pozorujeme lvy ještě asi půl hodiny. Přece jenom je lev král zvířat a vzbuzuje v nás respekt. Ale je to úchvatná podívaná, nejsilnější zážitek být takhle uprostřed lví smečky. Běžně lvi na člověka neútočí, není jeho přirozenou potravou. Nejsou tak agresivní jako tygři nebo levharti, kteří mají na svědomí více lidských obětí. Nejznámější útok lva na člověka se odehrál v roce 1898 v Tsavu, když se tam stavěla železnice. Dva lvi tam během 2 dnů zabili 35 dělníků. Než se lvy podařilo za dlouhou dobu zneškodnit stihli celkem zabít 135 lidí. Potom pokračujeme kolem meandrů řeky Talek a pátráme po levhartech. Slíbili jsme řidiči za ně zvláštní odměnu. Ale stále nic. Na jednom místě je možno vystoupit z vozu a ze břehu pozorovat ve vodě se bahnící hrochy. Mám na sobě košili a bundu a žádné teplo mně není. Kolem 18 hodiny se vracíme do kempu. U stanu na mě čeká pokojský a sprdne mě, že jsem si zamkla svým visacím zámkem stan. Prý tady nikdo nic neukradne. On se nemohl dostat dovnitř, aby mně rozestlal postel. Říkám, že to zvládnu sama, ale nenechá se odbýt. Je potřeba uklidit z postele přehoz a z nebes spustit dolů moskytiéru. V 19:30 je večeře. Ve srovnání s ostatními ubytovacími kapacitami v Keni, je tady přímo narváno. V jídelně napočítám i s námi celkem 14 osob. Jako předkrm je pizza, potom kuřecí vývar, kuře masala s rýží a nakonec ananas s medem. To je zvláštní, ale vynikající kombinace pokapat si ananas africkým medem. Ještě, že mám sebou čelovku, kterou jsem si půjčila v práci. Bez baterky bych to tady těžko zvládla. Kemp není moc osvětlen a potmě bych ke svému stanu netrefila. Jen co zapadnu do stanu, venku se strhává hrozná bouřka a průtrž mračen. Blesky křižují oblohu a burácí hrom.

Středa 23. 1. 2008

V noci se budím a je mi zle. Lítám na záchod s průjmem. Láduji se reasecem a smektou. Nevím jak zvládnu dnešní celodenní safari. V 7:30 si dávám k snídani jen suchou housku. Potom fasujeme obědové balíčky. Je jasno a asi bude krásný den. V 8 startujeme na safari. Drncavá jízda v autě mně nedělá dobře, hrozně mě tlačí žaludek a jsem celkově unavená. Jako první spatřujeme několik mangust žíhaných. Jsou to malé roztomilé šelmičky. Svými silnými drápky vyhrabávají ze země různý hmyz, larvy a nějaké kořínky. Mají hnědošedou barvu se světlými pruhy na zádech. Znám je z naší jihlavské ZOO. Kousek dál se před námi mihnou 2 šakalové a potom spatřujeme nám osud neznámé antilopy. Dle atlasu určujeme, že se jedná se o buvolce modrého zvaného topi. Stavbou těla se podobají buvolci stepnímu, mají ale jiné rohy a hlavně na předních a zadních nohou velké šedomodré fleky. Je s nimi i několik mláďat. Jsou to krásná telátka zatím bez rohů a modrých skvrn. Potom přijíždíme k místu, kde ve stínu jedna lvice střeží ulovenou kořist. Je to pro ní dost fuška. Kolem obšlapuje několik neodbytných zájemců o dobré sousto. Nejagresivnější jsou asi hyeny. Pobíhají kolem a za štěkotu se snaží lvici odehnat. To čápi marabu a supové jsou trpělivější, jen čekají, co zbude. Čáp marabu je velice ošklivý, velký pták, který běžně dosahuje výšky 150cm a rozpětí křídel 3,2 metrů. To ho činí jedním z největších brodivých ptáků na světě. Má holou hlavu a krk, černá křídla a bílé břicho. Hlavu má růžovočervenou s velkým vakem na krku. Živí se převážně mršinami a odpadky. Je možno ho často spatřit ve městech, na skládkách a podobně. Začíná se mi chtít čůrat, což je v tomto parku dost problém. Nejsou tady parkoviště s toaletami, kde by bylo bezpečné vystoupit z auta. Tak musím potupně hned za autem na cestě. Nemám z toho dobrý pocit. Očima rentgenuji každý keříček, zda se za ním neukrývá nějaký predátor. Naštěstí to dobře dopadlo. Dále zahlédneme servala a v dálce stádo mohutných antilop losích. Dalším zajímavým zvířetem je miniaturní antilopka dikdik Kirkův. Měří na výšku 50-80 cm. Samci mají malinkaté růžky, samice jsou bez rohů. Zbarvení je hnědošedé. Vyskytují se poměrně vzácně v křovinatých porostech, kde je těžké je zahlédnout. Stáda antilop impal, gazel Thomsonových a Grantových už necháváme opět bez povšimnutí. Je jich všude spousta. Hlavní rozdíl mezi antilopami a gazelami je ten, že u antilop samice rohy nemají, u gazel mají rohy obě pohlaví. Gazely Thomsonovy jsou trochu menší než impaly a na bocích mají černý pruh. Ten je hlavním rozlišovacím znakem. Potom přijíždíme k polnímu letišti. Právě tu přistála 2 letadla s turisty. Letiště je uzpůsobeno jen pro malá letadla, má krátkou nezpevněnou přistávací dráhu. Dostáváme pár minut volno na protažení nohou a na WC. Po odpočinku se dostáváme s autem do obrovské tlupy paviánů. Trůní před námi na cestě, někteří si navzájem vybírají blechy a jedna maminka kousek od auta kojí své mládě. Ostatní se pasou. Musíme čekat, než nám vyklidí cestu. Na rozlehlých pláních potkáváme skupiny pštrosů a stáda slonů. Pštrosi mají velice dobrý zrak. Díky svému skoro metr dlouhému krku, se kterým mohou periskopicky otáčet vidí až do vzdálenosti 3,5 km. Aby maximálně využili pracně získanou potravu tak je příroda vybavila 3 žaludky. Poslední žaludek obsahuje jedno až dvě kila kamenů, které pomáhají potravu drtit. Když jsou kameny opotřebované, pštros je vymění za nové. Ovšem s inteligencí na tom moc dobře nejsou. Není se co divit, když je jejich mozek menší než jejich oko. Přijíždíme k hraničnímu kameni s Tanzánií. Kousek od něj zastavujeme u řeky Mara. Ve vodě odpočívá skupinka hrochů. Jsou jim vidět jen roztomilá kornoutkovitá ouška a oči. Čeká tu na nás ozbrojený ranger a bere nás na pěší procházku podél břehu. Po vodní hladině plují husice nilské, na březích postávají nesyti afričtí a volavky. Z vody nás bedlivě pozorují desítky párů hroších očí. Je už dost teplo a procházka je fyzicky dost náročná. Místy se brodíme bahnem, potom šplháme do srázů, nebo překonáváme po několika větvích kalné potoky. Naštěstí nikdo mezi hrochy nespadl. Na konci se nám naskýtá výhled na několik krokodýlů nilských, jak se sluní na břehu. Jsou stavbou svého těla tak dobře přizpůsobeni životu v řekách a jezerech, že se jejich zevnějšek za sto milionů let nezměnil. Měří 3,5-5,5m a váží až jednu tunu. Mají 64-68 ostrých zubů, se kterými mohou jen kousat, ne žvýkat. Proto krokodýl polyká kusy masa celé. Když si nějaký zub vylomí, okamžitě na stejném místě vyrůstá zub nový. Krokouš je schopen ulovit antilopu, buvola, lva, zebru, pakoně nebo i malého slona. Jeho čelist má ohromný stisk. Při otevírání tlamy jsou ale svaly slabší a dokáže je udržet i člověk. Na konci procházky se s rangerem každý vyfotíme a obdarujeme ho malým bakšišem. Dál přejíždíme po mostě řeku Mara na druhou stranu. U mostu jsou v meandru řeky naplaveny stovky těl uhynulých pakoňů. Do auta nám proniká strašný smrad. Většinou už to jsou jen vybělené kosti a nepoživatelné zbytky kůže. Ještě na nich hoduje jeden sup. Od července do října se Masai Mara stává dějištěm nejúžasnějšího přírodního představení na světě-velké migrace pakoňů. Každoročně se jich sem přesune z vedlejšího Serengeti asi milion kusů. Za nimi jdou i zebry, gazely a další býložravci. V říjnu se stáda vydávají zpět do Tanzánie. Relativně malé území se tak na pár měsíců stává místem s největší koncentrací zvěře na světě. Řeka má v těchto místech poměrně vysoké a příkré břehy a mnoho zvířat zde při migraci zahyne. Z toho pochází ty mršiny, co právě vidíme. Za řekou zastavujeme u brány, kterou se vstupuje do jakéhosi vnitřního parku se zvláštním statutem, který se jmenuje Mara Triangle. Právě na tomto území dochází k migraci pakoňů. Potom dál pokračujeme podél řeky. Snažíme se představit jaká to musí být podívaná, když se z prudkého břehu valí dolů tisícihlavé stádo pakoňů. Jedno zvíře skáče v panice přes druhé, v oblacích prachu po sobě šlapou, padají. Další zahynou ve vodě, kde na slabé jedince čekají s otevřenými tlamami krokodýlové. Musím se sem ještě někdy v létě vypravit, abych to viděla. Teď jsou břehy opuštěné, jen ti krokodýlové zůstali a placatí se na velkých kamenech v řece. Kolem poledne vyjíždíme na holý kopec na jehož vrchu stojí jedna osamocená deštníková akácie. V jejím stínu obědváme. Je mi stále špatně. Svou porci grilovaného kuřete a vařené vejce měním s ostatními za 2 banány. Stěží do sebe jeden nasoukám, ostatní mám na později. Dopuji se zase reasecem. Po obědě se vracíme přes řeku zpět. Odkudsi se přiženou černé mraky a spustí se prudký liják. Musíme rychle zavřít střechu. Naštěstí to netrvá dlouho a zase svítí slunce. Opět pátráme po levhartech, ale marně. Najednou před sebou uvidíme zvláštní stádo a až přijedeme blíž poznáváme, že to jsou masajské krávy. Masajové zde pasou i přes přísný zákaz. Jejich dobytek sem totiž může zavléknout nějaké nemoci a přenést je na divoká zvířata. V pozdním odpoledni na dohled našeho kempu potkáváme 14 člennou smečku lvů. Leží přežraní s obrovskými břichy přímo na cestě před námi. Naším autem se nenechají vůbec rušit, musíme je objíždět a nehnou ani brvou. Od nejbližšího samce jsme vzdáleni asi 1 metr, ten leží a ztěžka otevřenou tlamou oddychuje. Máme možnost si z blízka prohlédnout jeho mohutné špičáky. Staří sice všichni chrápou, ale lvíčata vesele skotačí kolem a naše foťáky cvakají o sto šest. Jsou tak nádherní, že bychom si nejraději jednoho vzali sebou do auta. Ale asi by už dokázali pořádně kousnout. Touto krásnou tečkou končí naše safari. V 16:30 jsme zpět v kempu. Jsem hrozně unavená, bolí mě celé tělo, žaludek je stále na vodě a tak jdu hned ležet. Z posledních sil se později ještě doploužím na večeři. Dám si jenom trochu čiré polévky s houskou a čaj. Potom opět zalíhám do postele. Za včerejší bakšišné mi ve stanu dnes nechal pokojský zajímavý časopis, ze kterého se dozvídám, že tento kemp je součástí hotelového řetězce Mada, který patří nějaké zámožné indické rodině. Majitelé jsou tu vyfoceni s bílými turbany na hlavách. Dále je v časopise pár zajímavých článků o zvířatech. Chce se mi už hrozně spát, ale nějaká zvířata mi chodí po střeše stanu. Vidím, jak se pod jejich tlapkami prohýbá celta. Budou to asi opice, netroufám si vylézt ven. Jen trnu, zda se už nenaučily rozepnout zip od stanu a vniknout dovnitř. Později v noci mě budí hrozné zvuk-šplouchání v řece, vřeštění, štěkot. Mám pocit, že nějaká zvířata spolu bojují přímo před mým stanem. Jsou evidentně velmi rozčílena. Hrůzou se neodvažuji ani pohnout, sotva dýchám. Pot ze mne jen řine.

Čtvrtek 24. 1. 2008

V 6 hodin vstávám a je mi už dobře. Venku vše vypadá mírumilovně a nepodařilo se mi zjistit, co se to v noci dělo. Jen hroch zmizel, snad ho něco nesežralo. V 7 je snídaně. Raději si ještě dávám jen housku s marmeládou a čaj. V 7:30 odjíždíme. Vracíme se úplně stejnou cestou, kudy jsme před 2 dny přijeli. K bráně parku nám to trvá asi hodinu, vidíme zase spoustu zvěře. Dál zase hodiny a hodiny v prachu po strašných cestách. V autě se musíme držet kovové konstrukce, abychom si za jízdy po výmolech nerozbili hlavu. Projíždíme opět přes město Narok a potom sjíždíme do Příkopové propadliny. Tady zastávka na WC. Je vedro. Na druhé straně příkopu stoupáme serpentinami nahoru. Zatavujeme u stánků se suvenýry vybudovaných na kůlech nad propastí. Celá konstrukce vypadá dost nestabilně, řada kůlů je shnilá a různě ohnutá. U nás by to určitě nevyhovělo bezpečnostním předpisům. Po delším vybírání a smlouvání tady kupuji velký masajský štít, vyrobený s kravské kůže. Na něm je uprostřed namalován keňský znak. Dávám za něj 20$. Kolem 13 hodiny jsme v Nairobi. Na ulicích je opět klid, jen občas potkáváme nákladní auta a na jejich korbě sedí ozbrojení zakuklenci. Jedou prý uklidňovat situaci někam do slumů. Jedeme do restaurace Carnivore, kde máme zamluven oběd. Je to velice drahá restaurace, která se specializuje na grilované maso. Bývá považována za nejlepší restauraci v Keni. Dříve se zde podávalo maso divokých zvířat-zebra, buvol, antilopa, ale nyní je to z ochranářských důvodů už zakázané. Zaparkujeme zase na hlídaném parkovišti za vysokou zdí a jdeme dovnitř. V první místnosti je uprostřed obrovský gril, na kterém se na velkých rožních grilují nad žhavým uhlím všelijaká masa. Kolem toho kmitá houf kuchařů a číšníků. My máme zamluven stůl venku na terase. Plno tady určitě není, ale je tu zatím nejvíce lidí, co jsme v keňských restauracích dosud potkali. Za paušální cenu (asi 40$, my to máme v ceně zájezdu) může každý sníst kolik čeho chce. Uprostřed stolu je dvoupatrový podnos s různými omáčkami k masu a zeleninovými přílohami. Nahoře se tyčí vlajka s logem restaurace. Když člověk vlajku sklopí, znamená to, že už další jídlo nechce. Pokud ji nechá stát, číšníci stále nabízejí další a další chody. Nejprve začínáme zeleninovou polévkou, potom se roznáší přílohy k masu-rýže nebo brambory. A pak začínají masové hody. Číšníci nám na dlouhých rožních u stolu nabízejí různé druhy grilovaných mas-hovězí libové, prorostlé, středně propečené, hodně propečené, vepřové, jehněčí, pštrosí, kuřecí, krůtí, dokonce i krokodýla, potom nějaké párečky a kuličky z mletého masa. Já si tradičně dám dva kousky středně propečené hovězí svíčkové a mám dost. Při pohledu na ostatní si připadám jako břídil. Chlapi se cpou neskutečným způsobem, mastné jim teče po bradě, z čela stírají pot, oči jim lezou z důlků. Takhle nějak vypadá obžerství. Nakonec však i oni kapitulují a sundávají vlaječku. Teď přichází na řadu dezert, dle jídelního lístku si můžeme vybrat. Dávám si ovocný salát s citrónovou zmrzlinou a nakonec čaj. Byl to úžasný kulinářský zážitek. Takové vynikající maso u nás v restauracích není. U restaurace mají svoji vlastní kořenovou zahradu, kde pěstují různé bylinky. Ve 14:45 pokračujeme přes město na letiště. Bohudík není velký provoz a v 15:30 jsme na místě u vnitrostátních letů. Odbavení proběhne během pár minut a potom čekáme v odletové kukani. V 17 hodin startujeme letadlem keňských aerolinií Kenya Airways pro zhruba 150 lidí směrem do Mombasy. Jsem velice překvapena úrovní služeb na palubě. Během 40 minutového letu letuška stihne roznést balíčky s občerstvením, naservírovat rozlévané nápoje a zase vše uklidit. K jídlu máme buď sendvič se šunkou nebo sýrem, v balíčku je k tomu ještě balený džus. Sedím u okna, ale jsou mraky a Kilimandžáro není vidět. V Mombase u výdeje zavazadel mám trochu obavu v jakém stavu bude můj kufr, ale naštěstí ještě drží po hromadě. Při východu z letiště nás plácne po nose skleníkové parno a dusno. Ve vnitrozemí bylo úplně jiné klima. Aspoň se poslední 2 dny ohřeju. Do hotelu Kenya Bay přijíždíme už potmě. Vrátili jsme se do stejného hotelu, kde naše cesta začínala. Dostáváme pokoje, tentokrát vyfasuji pokoj v hlavní budově hned první v přízemí u recepce. Je novější a moderněji zařízen než ten minulý v bungalovu. Extra pěkná je koupelna, dokonce se zvětšovacími zrcadly na líčení. Večeře za moc nestojí-nějaké kuře a rýže, potom ovoce. Je tady jen pár hostů, tak se moc nesnaží. Potom je nějaké animační vystoupení s tancem, ale jsem unavená a jdu spát. Průvodce nám doporučuje důkladně před odletem domů vysypat celý kufr a vyklepat věci, abychom si domů nedovezli nějaký hmyz. Ale nemám na to sílu.

Pátek 25. 1. 2008

Dnes si pospím, konečně nemusím nikam pospíchat. Ke snídani jdu až před devátou. Klasika-pečivo s marmeládou, corn flakes a ovoce. Potom si obsadím v zahradě jedno lehátko a odpočívám. U východu na pláž hlídkuje hotelová ochranka. Na pláži operují beach boyové a prodavači suvenýrů. Pláž je dlouhá, z jemného písku, lemovaná palmami. Voda v moři azurová, průzračná, teplotou připomíná domácí vanu. V tuto dobu je tu více domorodců než turistů a každý se vehementně snaží udělat nějaký obchod. Jakmile vstoupím na pláž okamžitě se na mě sesypou-jeden nabízí safari, druhý výlety lodí, další prodává vyřezávané sošky, masajské náhrdelníky a já nevím, co všechno. Pronásledují mě až k vodě a ti vytrvalejší čekají, až se budu z vody vracet zpět. Hotel je postaven v upravené palmové zahradě, je tu i pěkný bazén. Z lehátka pozoruju ostatní hosty-kromě asi 20 Čechů tu je ještě několik Němců. Upoutají mě dost nesourodé páry. Dvě asi 60leté tlusté Němky tady jsou s mladými urostlými černochy, asi domorodci. Ti se o ně velice pečlivě starají. Kolem poledne vrcholí odliv a moře odešlo o stovky metrů pryč. Nedá se koupat, jen v bazénu. Na pokoji si vařím k obědu pytlíkovou polévku. Moc mě to ale neuspokojí. K jídlu se tu kromě hotelové restaurace nedá nic koupit, nejsou tu žádné obchody. Odpoledne zase trávím na lehátku z zahradě a později vyrážím na procházku po pláži. Neustále mám v závěsu nějakého beach boye a musím každému vysvětlovat, že se mnou rozhodně žádný byznys neudělá. Na safari jsem byla, všechno jsem viděla a veškeré suvenýry mám nakoupené. Říkají, že je to teď pro ně katastrofální situace, když v plné sezóně přišli o turisty. Často nemají ani na jídlo. Také se opatrně ptám na volby. Tady prý všichni volili Odingu. Při naší cestě přes Nairobi zase převládali plakáty s Kibakim. Pláž je krásná, ale předloni na jižním pobřeží byla přece jenom lepší-méně hotelů, méně prodavačů, bělejší písek. Vracím se do hotelové zahrady a tady mě pro změnu zase otravují hoteloví animátoři. K večeru se koná předodletová schůzka s delegátem. Dozvídáme se, že zítra můžeme zůstat na pokojích až do 16 hodiny. Hotel je skoro prázdný a další turisti stejně nepřijedou, tak se nemusí pospíchat s úklidem pokojů. Další charterové lety z Česka jsou zrušené, byli jsme poslední termín. Delegát se s námi vrací domů, sezóna končí. To je pro místní zdrcující zpráva. K večeři je tvrdé hovězí a nedovařené brambory. Zachrání to jen ovoce. Potom balím.

Sobota 26. 1. 2008

Po snídani se jdeme s panem Reném a Frantou podívat do vesnice. Ta začíná hned před hotelem. Z hlavní silnice sem vede jen prašná cesta, kterou lemují chýše domorodců. Na každé druhé je nápis masážní salon nebo cestovní kancelář. Každý se nám snaží vnutit nějaké safari. Jinak tu nic zajímavého není. Po zdech visí potrhané volební plakáty. Nějaký mladík k nám utíká a říká ať dál už nechodíme, že by nás tam mohli okrást. Na krku máme foťáky. Tak se raději vracíme do hotelu. Užívám posledních chvil u moře a koupu se. K obědu vařím poslední polívku. Mám hlad jak pes, další jídlo bude až v noci v letadle. Dobaluji poslední věci. V 16 odevzdávám klíč. Do odjezdu sedíme v recepci a podělujeme se o zážitky s ostatními, co byli jen na pobytu u moře. V 18 hodin pro nás přijíždí autobus a jedeme přes Mombasu na letiště. Odbavení proběhne hladce, nikde žádné fronty. Potom sedíme v tranzitu. Otevřou pro nás 2 obchody a tak máme možnost utratit poslední peníze. Jinak je vše zavřené. Letadlo pro nás přiletělo prázdné. Tankuje pohonné hmoty a ve 21 hodin startujeme. Je problém s uložením mého rozměrného masajského štítu, nikam se nemůže vejít. Během startu ho musím držet na klíně, potom pro něj letuška najde nějaké místo. K jídlu nám roznáší hovězí s fazolkami, nic moc. Dorážím se houskou s máslem a zákuskem. Potom se snažím spát. V noci je mezipřistání v Hurghadě. Rozespalé nás vyženou do tranzitu. Je tu chladno, lidé se choulí v dekách. V další části letu je k jídlu zase hovězí s fazolkou, lidé nadávají a vracejí to. Zbytek letu prospím. Jsem celá rozlámaná-utrpení.

Neděle 27. 1. 2008

V Praze přistáváme v 5:20 našeho času. Je zima, kolem nuly. Loučím se se spolucestujícími a potom vyzvedávám kufr. Je celý rozpadený a tak ho musím reklamovat. Dlouho to trvá, jsem tu mezi posledními a rozhlasem mě už vyvolávají, že se mám dostavit k odjezdu autobusu. Jsem nervózní, ale nakonec vše stihnu. Autobus nám přistaví moc malý a je jasné, že se do něj všichni se zavazadly nemůžeme vejít. Nakonec se tam naskládáme a půlka lidí v uličce stojí. Jedeme do Prahy do nějakých centrálních garáží, kde pro nás mezitím připraví autobus větší. Přestupováním se nám cesta domů protáhne, každý je už dost unaven. V 8:30 na mě naši čekají s autem na odpočívadle na dálnici u Pávova. Tak šťastně skončilo moje dobrodružné putování po Keni a Tanzánii. Hodně jsem toho viděla, prožila a dosyta se nabažila úchvatné africké přírody. Určitě se ale do Afriky ještě někdy vrátím. Po návratu domů ještě v Keni pokračují nepokoje. Teprve koncem února politická krize končí smírem. Vůdcové znesvářených stran prezident Mwai Kibaki a opoziční předák Rail Odinga se po dlouhém vyjednávání dohodli na rozdělení moci.

Odkaz na fotogalerii
https://picasaweb.google.com/jarka.mel/Kena_Tanzanie_2008#

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Nákupy

    Nákupy suvenýrů k dovolené patří.

Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@