A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Keňa - Cestopisy

Volání divočiny - díl 1.

Nezapomenutelná cesta po 6 národních parcích Keni a Tanzánie. Úchvatná africká příroda a divoká zvířata.

VOLÁNÍ DIVOČINY
(Keňa a Tanzánie)

15. 1.-27. 1. 2008

Letos jsem si za cíl své dovolené vybrala velký okruh po 6 národních parcích Keni a Tanzánie. Při mých minulých cestách mě východní Afrika tak okouzlila, že se tam musím ještě jednou vrátit. Zájezd jsem koupila již brzy na podzim, abych ještě stihla 10% slevu a měla také dostatek času na přípravu. Zakoupila jsem podrobného knižního průvodce, sehnala dostupné mapy a hledala spoustu dalších informací na internetu, abych byla na cestu důkladně připravena. Také jsem navštívila lékaře a nechala si předepsat antimalarika. Po své špatné zkušenosti s Lariamem, jsem raději zvolila dražší ale šetrnější lék Malarone. Jedna věc mě ale před odjezdem zaskočila. Byly to prezidentské volby, které se v Keni konaly koncem prosince 2007. Stáli proti sobě stávající president Kibaki, proslulý korupčními aférami a Rail Odinga, kterého podporovala hlavně chudina. Nakonec volby vyhrál opět Kibaki. Opozice výsledky nepřijala, prohlásila volby za zmanipulované a v zemi vypuklo násilí. V Keni hraje velkou roli kmenová příslušnost. Nejpočetnější je kmen Kikujů, který tvoří asi 20% populace a patří k bohatším vrstvám. Ten stojí ve volbách na straně Kibakiho. Odingovi fandí zase kmen Luo, který je v zemi třetím nejpočetnějším. Jeho příslušníci žijí hlavně u hranic s Ugandou a kolem Viktoriina jezera. Pro zajímavost k tomuto kmeni náleží i rodina otce Baracka Obamy-amerického prezidenta. Den co den večer ve zprávách bedlivě sleduji vývoj událostí. Kmenové nepokoje v Keni sílí. Ozbrojené střety propukají hlavně na západě země a šíří se do všech větších měst jako je Nairobi, Mombasa a Eldoret. Celé vesnice jsou vypalovány, lidé prchají, rostou počty mrtvých. Řada zahraničních aerolinek a cestovních kanceláří ruší lety do Keni. Také naše ministerstvo zahraničí v televizi varuje své občany před cestou do této země. V této atmosféře strachu a nejistoty začínám balit. Naše cestovky zatím nic neruší, prý pobřežní oblasti a trasa našeho okruhu po národních parcích je bezpečná. Fasuji cestovní doklady a pokyny k odletu. Po jejich důkladném prostudování se v pojistných podmínkách České pojišťovny dozvídám, že se pojištění nevztahuje na země, kam ministerstvo zahraničí nedoporučuje cestovat. Jsem z toho v šoku, bez pojištění tam nemohu jet! Hned následující den letím do cestovky, zbývají jen 3 dny do odletu a je pátek. V kanceláři se nad tím dost podivují a tvrdí, že jsem první, kdo si toho všiml. Obvykle takovéhle věci nikdo nečte. Nicméně hned kontaktují centrálu v Praze a rozjíždí se celodenní jednání mezi cestovkou a Českou pojišťovnou. V práci jsem zatím na infarkt, kolegové na mě neustále naléhají ať cestu zruším, že je život přednější než peníze. O půl čtvrté jsem zpět v cestovce, jednání ale ještě není u konce, musím čekat. Prožívám hrozné chvíle. Před pátou konečně dostávám písemné vyjádření, že máme pojištění garantované. Prý se ještě přes ambasádu ověřovala situace v místech, kde se budeme pohybovat a pokud budeme dodržovat určitá pravidla, nic nám nehrozí. Napětí ze mne trochu opadá, snad to dobře dopadne. Přes víkend balím věci do kufru. Peníze schovávám po menších částkách do různých skrýší, aby při případném přepadení byla šance, že mně aspoň něco zbude. Jen abych si je všechny pamatovala. V pondělí už mám dovolenou a snažím se trochu relaxovat. V Keni je situace trochu klidnější, ale veškerá jednání zatím ztroskotávají. Kibaki se stále drží u moci. Do země se chystá na návštěvu Kofi Annan.

Úterý 15. 1. 2008

V 00:40 mě naši vezou autem na Pávov k čerpací stanici ÖMV na dálnici, odkud mám zajištěn transfer do Prahy na letiště. V 1:00 přijíždí autobus od cestovky, kromě mě tu nastupuje ještě jedna dvojice. Cesta ubíhá rychle, není skoro žádný provoz. Na letišti jsme kolem půl třetí ráno. V automatu si kupuji něco na pití, z toho nervového vypětí jsem hrozně dehydrovaná. Potom si u stánku CK vyzvedávám letenku a jdu na odbavení. Zbytek času trávím v tranzitním prostoru. Při pohledu na ostatní cestující se trochu uklidňuju, je tu takových bláznů více, co to nevzdali, už aspoň nejsem sama. V 5:20 ráno startujeme. Letadlo je obsazené asi ze 2/3. Sedím v 18. řadě u uličky. Po dosažení letové hladiny kolem 11 000m letuška roznáší sluchátka na poslech hudby a zvuku k filmům, ale oproti minulému roku se teď musí platit a cestující si je má ponechat i na zpáteční let. Sice je to jen 50 korun, ale nechce se mi s nimi vláčet po Africe, tak si je nevezmu. K jídlu servírují kuře s hranolky, těstovinový salát, zákusek. Pití dle výběru. Za 2 hodiny dostáváme ještě obloženou housku. V 10:20 místního času přistáváme na letišti v Hurghadě. Letadlo musí natankovat a taky se tu mění posádka. Ve skleněné kukani v tranzitním prostoru čekáme asi 50 minut a potom pokračujeme v letu dál.
K obědu máme těstoviny s nějakou omáčkou, zvláštní sýr s ořechy, housku, šunku a zákusek. Let je celkem klidný, přelétáme přes Asuánskou přehradu v Egyptě, dál letíme přes Súdán, část Etiopie a v Keni kolem jezera Turkana. Na svačinu dostáváme croissant plněný vanilkovým pudinkem. V 5:10 místního času dosedáme na přistávací plochu v Mombase. Zase se mně zmocňuje mírný neklid, jak to bude v zemi vypadat. Při mých minulých cestách bylo zdejší letiště plné, teď je tu pusto, prázdno, nikde nestojí žádná letadla, jsme tu úplně sami! V letištní hale rozsvěcují světla a do kukaní k pasovému odbavení přišli zřejmě jen kvůli nám do práce 2 celníci. Vítají nás v zemi, přejí pěkný pobyt a všichni nás ubezpečují, že se nemáme čeho bát. Po vyzvednutí kufru kontaktuji před letištní halou delegáta našeho delegáta. Je to ten stejný, co tu byl před 2 lety při mé první cestě do Keni. Okamžitě mě poznává a pamatuje si i jméno. Dostávám od něj podrobnější pokyny ohledně našeho okruhu. Původně bylo na zájezd přihlášeno 8 lidí, nakonec nás zbylo jen 5 a český průvodce. Budeme všichni cestovat jedním větším autem. Zatím ale odjíždíme do hotelu autobusem s ostatními lidmi, kteří sem přiletěli jen na pobyt u moře. První noc strávíme v hotelu Kenya Bay na severním pobřeží na pláži Bamburi. Cestou z letiště máme všichni oči na šťopkách a vyhlížíme jak to tu vypadá. Žádné rozběsněné domorodce s mačetami, ani povalující se mrtvoly nevidíme. Život tu plyne ve stejných kolejích jako při mé první návštěvě. Děti jdou ze školy, lidé z práce, na ulicích mají trhovci rozložené stánky se zbožím. Prostě klídek a pohoda. Začínám se těšit. Do hotelu přijíždíme v 19:30. Na recepci musíme vyplnit přihlašovací karty a potom se ubytujeme. Konečně poznávám moje spolucestující. Je to manželský pár v důchodovém věku a dva pánové, kteří cestují každý sám. Představuje se nám také průvodce-postarší, malý, pán při těle. Je tady strašné vedro a vlhko, jako ve skleníku. V teplém oblečení, co jsem měla na cestu se nedá vydržet.
Dostávám pokoj v prvním patře v zahradním bungalovu. Je to pěkná prostorná místnost zařízená proutěným a dřevěným nábytkem. Jen se v rychlosti převléknu a pospíchám na večeři. Pánové mi drží místo u nich u stolu a jsou na větvi z mých koktejlových šatů. To prý na safari nečekali. Večeře je formou švédských stolů, ale výběr není velký-dva druhy masa, dvě přílohy, trochu zeleniny a ovoce. Hotel je poloprázdný, kromě našeho turnusu je tu jen pár Němců. Při jídle se trochu seznamujeme. Jeden z pánů se přihlásil na zájezd na poslední chvíli a nestačil si před cestou obstarat antimalarika. Tuto zprávu náš průvodce nemůže rozdýchat a začíná organizovat záchranou akci. Prý je to velice nebezpečné takhle riskovat malárii. Všichni ostatní bereme Malaron a každý má pár tabletek navíc. Tak, když se složíme, bude mu to stačit na celou dobu pobytu v Keni
Ve 21 hodin máme informační schůzku s naším průvodcem a pobytovým delegátem. Dostáváme přesné informace ohledně našeho poznávacího okruhu, dozvídáme se, kde budeme ubytováni. Kromě hotelů to mají být i 3 noci ve stanech. Tak nevím, jak to zvládnu. Potom dlouho diskutujeme o situaci v zemi. Delegát je v Keni od začátku nepokojů a tak má přesné informace. To, co nám ukazovali v televizi, zas v reálu není tak strašné. Týkalo se to vždy jen malého území, nebo nějaké chudinské čtvrti a pár kilometrů odtud byl klid. V televizi to vypadalo, že se mydlí všude. Pro místní lidi je tragický totální odliv cizinců. Tady na pobřeží z turistického ruchu žijí celé vesnice a najednou jsou všichni bez práce. Naprostá většina hotelů je zavřená a tím pádem nefungují ani přidružené služby.
Kolem 21. hodiny jdu spát.

Středa 16. 1. 2008

Vstávám ve 4:40. Chystám si věci a v 5:30 odcházím na snídani. Výběr je dost žalostný, je moc brzy a ještě není čerstvé pečivo. Dávám si toust s marmeládou, croissant, ananas, kousek melounu a passion fruit (u nás se tomu říká marakuja). Je to nakyslé a má to hodně vitamínů. Před 6 hodinou přijíždí naše auto-úplně stejné, ve kterém jsem absolvovala safari před 2 lety. V předu sedí místní řidič, vedle něj náš průvodce a vzadu jsou pro nás 3 řady sedadel. Auto má otevírací střechu na pozorování zvěře. Nakládáme zavazadla a v 6 vyjíždíme. Sedím s panem Frantou na trojsedadle vzadu. Lidé pospíchají podél silnice do práce. Majetnější jedou na kolech nebo místní dopravou-matatu (stejný typ auta jako naše, akorát se tam vejde mnohem více domorodců). Opouštíme Mombasu a pokračujeme směrem k N.P. Tsavo. Při mé první návštěvě tu byla příšerná stará silnice plná výmolů, po které se téměř nedalo jet. Půl metru hluboké krátery se musely objíždět po prašné nezpevněné krajnici nebo strouhou. Teď si to valíme po nové krásné asfaltce. Pozorujeme krajinu kolem a život lidí na venkově. Sem tam přes silnici přecházejí stáda vychrtlého dobytka, na odpočívadlech umounění domorodci prodávají v pytlích dřevené uhlí. Za ty dva roky kromě nové silnice žádná změna. Během jízdy nám průvodce podává výklad o Keni a Tanzánii-něco z historie, o současné situaci, ekonomice a kmenovém uspořádání. Kolem 9 hodiny děláme krátkou zastávku na toaletu. Nacházíme se pár kilometrů před hlavní bránou do N.P. Tsavo East. Na parkovišti obdivujeme mohutné stromové pryžce Euphorbia Candelabrum. Dorůstají tu několika metrů. Jedná se o sukulent. Při poranění z něj vytéká bílá šťáva, která je dost jedovatá. Dráždí pokožku a sliznice. Ve městě Voi opouštíme krásnou asfaltku a dál se už budeme kodrcat po prašných cestách. V centru zastavujeme u 2 lékáren a pokoušíme se sehnat pro pana Frantu ještě Malarone, ale bohužel ho nemají. Tak mu dáváme pro jistotu naše přebytečné tabletky, on nám je platí v českých korunách. Za městem se rozprostírají sisalové plantáže. Východoafrické země patří k velkým producentům sisalového vlákna. Z agáve sisalové Agave sisalana se vyrábějí provazy, lana, kobercová příze a dokonce i papír. Na obzoru se začíná rýsovat sopečné pohoří Taita Hills. Uprostřed kopců mezi N.P. Tsavo East a Tsavo West se nachází stejnojmenná rezervace, do které míříme. Rezervace je majetkem hotelového řetězce Hilton, který zde provozuje také dvě luxusní lodge. V 11:15 přijíždíme za mírného deště do jedné z nich do Taita Hills Lodge, kde budeme dnes nocovat. Hotel vypadá uvnitř spíše jako rytířský hrad-zdi jsou obložené kamenem, na nich visí jako dekorace zdobené masajské štíty a kopí, uprostřed recepční haly dominuje obrovský krb. Asi tu bývá v zimním období dost chladno. Po ubytování se ve 12 hodin všichni sejdeme v jídelně. V hotelu jsme jediní hosté, proto pro nás nechystají švédské stoly, ale oběd je servírovaný. Dávám si rybu tilapii, jako desert ovocný salát a na pití kolu, která je tu příšerně drahá (skoro 60 korun). Tilapie je sladkovodní rychle rostoucí ryba původem z Nilu. V západní Keni se vědci pomocí této ryby snažili snížit počty larev komárů Anopheles, kteří přenášejí malárii. Do několika rybníků vysadili tuto rybu, která během 15 týdnů sežrala 94% larev. To byl vynikající výsledek. Bohužel většina rybníků je v Africe v katastrofálním stavu a domorodci většinou ryby vyloví dříve, než se stihnou rozmnožit. Během jídla přestalo pršet a tak se vydávám na prohlídku zahrady. Zvenku je hotel celý porostlý popínavými rostlinami a barevně kvetoucími buganvilliemi. V zahradě je bazén, bohužel dnes probíhá čištění a je mimo provoz, kolem spousta exotických květin, keřů a stromů. Zahrada není od okolní savany oddělená žádným plotem, tak tu klienty hlídá před dravými šelmami ozbrojená ochranka. V trávě se to hemží nádhernými ještěrkami. Jedná se o agamy osadní. Dominantní samci mají velice intenzívní zabarvení-modré tělo a oranžovou hlavu. Dále se tu válí zbytky obrovských brouků. Najdu i několik živých jedinců, ti největší měří až 10cm. Jsou to vrubouni neboli hovniválové, známí tím, že před sebou válí kuličku z trusu. Tady bohužel kuličky nemají. Snažím se je fotit, ale na rozdíl od ještěrek mi nechtějí pózovat, stále někam pospíchají. Po okolních kvetoucích stromech poletují nádherní černo žlutí motýli. Pokračuji v prohlídce na parkoviště, kde mě svým křikem upoutají zvláštní ptáci. V atlase nacházím, že je to toko rudozobý, který patří mezi zoborožce. Tělo má bílé, křídla černo bíle kropenatá a má mohutný červený zobák Celý měří asi 40-50cm. Při chůzi po zemi se legračně kolébá. Hnízdí v dutinách stromů, kde je samička při sezení na vejcích zazděna, aby byla lépe chráněna proti predátorům. Zůstane jí jen malý otvor, kterým ji sameček krmí. Po stromech dovádí tlupa paviánů. V jednu chvíli uspořádají útok na hotelové balkony, není radno na nich nic nechávat. Potom vystoupám na střechu hotelu, odkud je rozhled do okolí. Dalekohledem hledám mezi stromy antilopy, k blízkému napajedlu se přišli napít dvě vodušky. V 15:45 odjíždíme na safari do rezervace Taita Hills Game Sanctuary. Rozkládá se na ploše 110km2 kolem hotelu. Místy je cesta po poledním dešti rozbahněná. Převládá nižší křovinatá vegetace, občas se vyskytne solitérní majestátný baobab ověšený hnízdy snovačů. Kolem se tyčí rozeklané vrcholky hor. Jako první spatříme několik buvolců stepních. Jsou to dost nevzhledné velké antilopy. Hned za krkem mají jakýsi hrb a od něj se záda svažují dolů k zadku. Rohy vyrůstají z jednoho srostlého místa na temeni hlavy. Z blízkého stromu se do daleka rozhlíží pták hadilov písař. Jeho název je odvozen od schopnosti lovit hady, dokonce i jedovaté. Druhé jméno písař dostal podle korunky na hlavě, která připomíná pero za uchem písaře. Angličané ho jmenují sekretářem, což je obdobné. Je národním symbolem Súdánu. Přijíždíme ke druhému hotelu Salt Lick Lodge, který patří Hiltonům. Jsou to zvláštní kolové stavby na muřích nožkách-betonových pilířích. Vše je propojeno dohromady zavěšenými lávkami. Před Lodgí se po cestě prochází elegantní žirafa masajská. Naším autem se nenechá vůbec rušit a pokračuje stále svým tempem dál. My za ní pomalu popojíždíme. Máme tak možnost si ji detailně prohlédnout. Žirafa je nejvyšší zvíře na zeměkouli. Její dlouhý krk má ale pouze 7 obratlů, stejně jako náš. Další zvláštností je masivní srdce, jeho stěny jsou silné 7,5 cm a celé váží kolem 6 kil. Krev z něj vychází pod obrovským tlakem. Je 2-3 x vyšší než u lidí. Živí se nejčastěji listy a větvičkami akácií. Vydrží dlouho bez vody–skoro 30 dní. Je schopna dřímat ve stoje, v leže spí pouze několik minut. Pokračujeme dále. V nedalekém háji vzrostlých kapinic večeří několik slonů. Kousek od nic desítky supů likvidují nějakou mršinu. Potkáváme také párek pštrosů dvouprstých. Samec má černá pera, samice je světlejší. Jsou to největší žijící ptáci světa a součastně ptáci s nejdelším krkem. Jejich oči chráněné hustými dlouhými řasami jsou největší oči všech žijících suchozemských tvorů. Ztratili schopnost létat, ale jsou vynikající běžci-při běhu mohou dosáhnout rychlosti až 70 km/h. Dožívají se někdy i 75 let. Najednou u cesty spatříme keř obalený desítkami modře zbarvených ptáčků. Řidič zastavuje, abychom se mohli pořádně pokochat. Jedná se o leskoptve nádherné. Vršek těla mají kovově modrozelený, hlava je skoro černá, břicho zářivě oranžové. Přes hruď se táhne bílý proužek. Ke stojícímu autu se po zemi sbíhají další ptáci-toko rudozobí, perličky a frankolíni. Vypadá, že snad damří něco na zub! Perlička je jediný živočich, který byl z africké zvěře domestikován. Tady žije ale divoce. Frankolín vypadá podobně jako perlička, akorát má žluté neopeřené hrdlo a červenou kůži kolem očí a zobáku.
Dále potkáváme menší stáda vodušek a impal. Voduška velká neboli antilopa vodní je velká, statná antilopa s hrubou dlouhou srstí. Je zbarvená rudohnědě a kolem zadku má bílý kruh. Rohy mají obvykle pouze samci, mohou měřit až 1m. Zdržuje se v blízkosti vodních ploch a napajedel. Je skvělý plavec a dokáže se ponořit až po nozdry. Do vody se uchyluje na útěku před predátory. Řidič zpomaluje a začíná se rozhlížet do stran, občas i couvá a zase popojíždí. Říká, že cítí, že jsou v blízkosti někde lvi. My necítíme vůbec nic. Dalekohledy bedlivě prohlížíme okolí. A opravdu–kousek od cesty se ve stínu malého keře schovávají dvě lvice s mláďaty. Lvíčátka jsou ještě malá a moc roztomilá. Batolí se kolem dospělých, hrají si, dovádí. Lvice sledují střídavě nás a mláďata. Je to něco úžasného, nemůžeme se od nich odtrhnout. Kousek dál ve vysoké trávě zahlédneme šakala. Překvapuje mě, že je tak malý, představovala jsem si ho vždy většího. Na výšku má tak 30–40cm! Je to takový malý, štíhlý pejsek se špičatým čumákem, velkýma ušima a huňatým ocasem. Komunikace mezi jednotlivými členy ve smečce bývá dost hlučná-hodně vyjí a štěkají. Staří Egypťané věřili, že šakalí vytí věští smrt. Egyptský bůh se šakalí hlavou, Anubis, je strážcem podsvětí. O kus dál se nám přes cestu mihne něco skvrnitého, už se začínáme radovat, že to bude leopard. Až přijedeme blíž, zjišťujeme, že je to o mnoho menší serval. Má štíhlé, mrštné tělo, hlavu kočky a kožešinu skoro stejnou jako gepard. Žije samotářsky. Je dobrý plavec. V zajetí se dá snadno ochočit a bývá chován jako domácí mazlíček. Je to taková trochu přerostlá kočka. Blíží se večer a tak se začínáme vracet do našeho hotelu. Na obzoru se na chvíli otevírá výhled na vzdálený vrchol Kilimandžára. Před 19 hodinou jsme doma. Ze střechy hotelu ještě stihnu vyfotit úžasný západ slunce. Potom pospíchám na večeři. Ta je formou skromnějšího bufetu, dávám si hovězí plátek s rýží a hromadu ovoce-papáju, ananas, meloun a passion fruit.

Čtvrtek 17. 1. 2008

V 6:30 máme snídani. Na to, že jsme tu jediní hosté, je celkem velký výběr. Dám si corn flakes s hrozinkami, bagetu s máslem a džemem,meloun a ananas. Jsou tu i různé párečky, salámy, míchaná vajíčka, vaječné omelety atd. V 7 hodin odjíždíme směrem k tanzanským hranicím. Silnice je zase prašná, dost to drncá a nedá se jet moc rychle. Míjíme řadu malebných vesniček, kde jsou domky spleteny s proutí a nahozeny blátem. Jinak převládají nízké trnité křoviny. Občas zahlédneme nějaké zvíře-antilopy, zebry, žirafa i mimo rezervaci. Na silnici vidíme přejetou velkou krajtu. Čím více se blížíme k Tanzánii, tím více houstne provoz-osobní auta, náklaďáky, různé povozy, kárky, kola, hodně lidí jde také pěšky. Před hraničním přechodem Taveta děláme krátkou zastávku. Mraky se na chvíli otevřou a ukáže se zasněžený vrchol Kilimandžára. V 9 hodin jsme na hranicích. Vyplňujeme formuláře a s nimi potom jednotlivě odcházíme k vrchnímu celníkovi. V jeho kanceláři mě asi nejvíce upoutal automat na kondomy, zřejmě je často v práci potřebuje. Snažíme se nalézt nějaké záchody, ale marně. Potom nás kdosi odvádí na druhou stranu přes parkoviště kamionů, ale tam jsou záchody zamčené a vypadá, že nikdo nemá klíč. Musíme vydržet. Po vyřízení všech formalit pro nás přijíždí z tanzanské strany jiné auto-krásný terénní land rover. Překládáme zavazadla a loučíme se s naším řidičem Alim. Dostává od každého 5 $ bakšišného. Projíždíme územím nikoho na tanzanské hranice. Tady je dost rušno-spousta aut, autobusů, náklaďáků. Z jednoho přívěsu ručně skládají nějaké krabice se zbožím. Kupodivu tady mají celkem čisté pěkné záchody. Zase musíme vyplnit obdobné formuláře a u okénka zaplatit 50$ za vízum. V 10 hodin máme celou hraniční procedůru za sebou a vjíždíme do Tanzánie. Jako mávnutím kouzelného proutku je tady všechno jinak-krásná asfaltová silnice, jiná zelenější krajina, obdělávaná políčka, zahrádky, upravenější vesnice, lepší baráčky. Dle slov našeho průvodce se nacházíme v nejbohatší části Tanzánie, na severu země, kam míří nejvíce turistů. Jinak je prý Tanzánie chudší než Keňa. Úředním jazykem je tu stejně jako v Keni swahilština, měnou je tanzanský šilink. Zajímavé je, že má 2 hlavní města-Dar es Salaam je současné hlavní město, ale vláda se přesouvá do Dodomy. Hlavním náboženstvím je křesťanství a islám. Jedná se o celkem stabilní zemi, kde nehrozí momentálně žádné nepokoje. Silnice je lemována vzrostlými eukalypty, tamarindy, flamboyany a modře kvetoucími jacarandami. Projíždíme přes město Moshi a pokračujeme směrem na Arushu. Krajina už je zase trochu sušší. Potkáváme desítky malých masajských vesniček. Proutěné chýše mají kruhový tvar a celá vesnice je obehnána ohradou z trní a větví. Kolem se pasou ohromná stáda dobytka. Je dost velká oblačnost a žádné vedro (asi 24-26 stupňů). Kraťasy asi moc neužiju. Před Arushou zastavujeme u krajnice, abychom si mohli vyfotit Mont Meru (4565m n. m.), která občas vykoukne z mraků. Stále aktivní sopka Mont Meru je druhou nejvyšší horou Tanzánie. Leží asi 70 km západně od Kilimandžára. Je součástí národního parku Arusha. Výstup na horu se většinou dělá jako aklimatizace na Kili. Kolem poledne přijíždíme do města Arusha. Je to celkem velké, moderní město. Zastavujeme na jedné z hlavních tříd, abychom si v bance mohli vyměnit peníze. Jakmile vystoupíme z auta, obklopí nás horda různých prodejců, žebráků a malých dětí. Pečlivě si hlídáme svoje peněženky. Potom absolvujeme oběd v luxusním Arusha hotelu. Máme rezervovaný stůl na terase s výhledem do krásné zahrady, kde kvetou moje oblíbené helikonie a další exotické květiny. Jídlo je formou bufetu, vybírám si kuře v hořčicové omáčce, brambory, karamelový krém a zase ananas a meloun. Kola je tu na rozdíl od minulého hotelu hrozně levná-na naše peníze 20kč. Ve 14:00 pokračujeme v cestě dál. Projíždíme kolem kávových a později i rýžových plantáží. Asi po hodině odbočujeme z hlavní silnice k jezeru Manyara, které leží na dně Východoafrického příkopu. Východoafrický Rift začíná Rudým mořem a táhne se 6000 km celou východní Afrikou až k řece Zambezi. Lemují ho vysoká pohoří a dno je z velké části vyplněno jezery. Příkop se vytvořil ve třetihorách rozlámáním starého pevninského štítu. Celá oblast je stále seismicky aktivní. Serpentinami sjíždíme dolů do městečka Mto wa Mbu. Je obklopené bujnou tropickou vegetací. Lidé se zde věnují zemědělství. Míjíme banánovníkové plantáže, mangovníkové háje a kukuřičná pole. Mázev města Mto wa Mbu znamená Komáří řeka. Město je známé svými trhy. Silnici lemují stánky se suvenýry, převládají velké barevné obrazy s africkými motivy, dřevěné vyřezávané sošky nebo tradiční barevné látky, do kterých se oblékají domorodci. U benzínové pumpy doplňujeme palivo a přifukujeme pneumatiky. Za městem zastavujeme na parkovišti, odkud je nádherný výhled na jezero Manyara a na příkré svahy příkopové propadliny. Hustě zalesněné strmé stěny příkopu ční do výše 700m nad hladinu jezera. Mezi jezerem a svahem příkopové propadliny leží N. P. Manyara, který navštívíme později. Sbíhají se k nám malé děti a nabízejí k prodeji různé korálky a přívěšky na krk. Také je možnost tu navštívit krásné zděné splachovací záchody. Pokračujeme dál do kopců. Krajina se mění. Projíždíme několika neutěšenými zablácenými vesnicemi. V poslední ještě tankujeme benzín. Potom už před sebou vidíme ohromný masiv kráteru Ngorongoro-v překladu Studené místo. Před dvěma až třemi miliony let se vrásněním vytvořila ve výšce 2500m kráterová vysočina. Nyní má celá chráněná oblast rozlohu 8288 km2. V roce 1979 byla zapsána na seznam Světového přírodního dědictví UNESCO. Její severozápadní hranice sousedí s N. P. Serengeti. Kousek odtud se nachází známé místo Olduvai Gorge, kde R. Leakey a tým archeologů objevil nejstarší dochovanou kostru lidoopa na světě. Stoupáme nahoru. Po chvíli přijíždíme k bráně do Ngorongoro Conservation Area. Zastavujeme na parkovišti a řidič odchází vyřídit vstupní formality. Dál už vede jen prašná cesta. Serpentinami pokračujeme mlžným lesem vzhůru. Obdivujeme mohutné pralesní velikány, propletené liány a trsy lišejníků. Najednou jsme nahoře a před námi se otevírá dechberoucí výhled na celý kráter. Zastavujeme a fotíme. Každý se chce zvěčnit na fotce s kráterem v pozadí. Toto místo bývá označováno za osmý div světa. Samotný kráter měří zhruba 16×20 km a je 610m hluboký. Jedná se o největší neporušený kráter na světě. Dno kaldery leží ve výšce 1800m a je označováno za ráj zvířat na zemi. Strmé svahy jsou porostlé hustou vegetací, dole vidíme rozsáhlé zelené pastviny, jezírka a mokřiny. Je celkem jasno, dobrá viditelnost, celý kráter máme před sebou jako na dlani. Po vršku kráteru pokračujeme dál. Po pár kilometrech přijíždíme kolem půl šesté večer do Ngorongoro Wildlife Logde, kde budeme nocovat. Jedná se o velice luxusní a drahou lodge, která je posazená na vnitřní hraně kráteru ve výšce kolem 2200m . Z prosklené hotelové haly a ze všech pokojů je úžasný výhled do celého kráteru. Večer se hrozně ochladilo, vytahuju svetr a před západem slunce odcházím na vyhlídkovou terasu. Z ní dalekohledem pátrám dole po zvěři. Nacházím stáda buvolů, slonů, na jezerech růžově září tisíce plameňáků. Těším se na zítřejší safari. Bude to zlatý hřeb našeho zájezdu. V hotelu je spousta turistů z celého světa, není tu tak prázdno jako v Keni.
V 19:30 máme večeři-z bufetového stolu si vybírám vepřové s ananasem ve sladkokyselé omáčce, vařené brambory a zase spoustu ovoce. Potom se všichni hosté přesouvají do hotelové haly, kde probíhá folklórní vystoupení. Domorodá taneční skupina nám v různých kostýmech předvádí temperamentní africké tance.

Pátek 18. 1. 2008

V noci bylo dost chladno. V hotelu mají ústřední topení, ale ještě asi není topná sezóna. Vstávám v 5 hodin, balím. Na recepci fasujeme snídaňové a obědové balíčky a v 6 hodin vyrážíme. Je strašná zima, na sobě mám veškeré teplé oblečení-tričko, košili, svetr, bundu a dlouhé kalhoty. Je ještě úplná tma. Prozkoumávám svou snídani a pochutnávám si na sladkém croissantu. Začínáme sestupovat do kráteru. Svítá, první paprsky slunce osvětlují dole jezero Magadi. Z cárů mlh se podél cesty vynořují stromy porostlé lišejníky a epifyty, různé křoviny a háje pryžců svícnových. Příkrými serpentinami klesáme stále níž a níž. Cesta je plná výmolů a místy máme co dělat, abychom si v autě nerozbili hlavu. Do kráteru je povolen vjezd pouze terénním autům 4×4, jiná by to stejně nezvládla. Vegetace kolem se stává sušší a dole přechází do typické východoafrické savany. Konečně jsme dole v kaldeře. Jedná se o místo s největší koncentrací volně žijících afrických zvířat. Je to taková novodobá Noemova archa. Na ploše 260 km2 zde žije v poklidu téměř 75 000 zvířat. Nikam se nepřesunují, nemigrují. Průrvami ve stěnách kráteru by se ven dostat mohla, ale proč by to dělala, když tady mají jedinečné podmínky k životu. V místních jezerech se drží po celý rok voda, je tu dostatek potravy a nejsou tu pytláci. Na auta s turisty si zvířata už zvykla, vědí, že od nich nebezpečí nehrozí. Jsme uprostřed největší přírodní zoologické zahrady na světě. Řidič otevírá střechu, abychom mohli fotit. Již se oteplilo a sundávám bundu. U cesty nás vítá skupinka buvolů kaferských, kousek dál se pasou zebry a okolo obchází párek jeřábů královských. Je to zhruba metr vysoký pták. Nejnápadnější na něm je korunka na hlavě tvořená ze zlatých tuhých per. Tváře má jasně bílé, nad nimi pak červeně zbarvenou kůži. Červený je i výrazný hrdelní vak. Krk, záda a břicho jsou v různých odstínech šedé. Křídla jsou bílo-žlutá, ocas hnědý. Pokračujeme dál. Na suchém pahýlu větve spatřím zářivě zbarveného ptáka. Je to mandelík dlouhoocasý–jeden z nejkrásnějších ptáků na světě. Vrchní stranu těla má hnědo zelenou, nad okem bílou skvrnu, pod okem má červená peříčka, která přecházejí na krku do fialové. Břicho a ocas je tyrkysově modrý. Je to poměrně hojný pták v celé Africe. Přijíždíme do jediného lesíka v kráteru-do Lerai Forest. Je tvořen řídkým porostem kapinic žlutých (druh akácií). V jejích větvích se prohánějí kočkodani, v houští hoduje statný slon. V lesíku se nachází jedno ze dvou míst, kde se v kráteru může vystoupit z auta. Jsou tu dokonce zděné toalety s tekoucí vodou a toaletním papírem! Kolem skotačí roztomilé opičky, honí se, laškují, poskakují po střeše záchodů. Jsme z nich unešení a fotíme. Je odtud také vidět naše lodge, kde jsme nocovali. V autě rozbalujeme naše piknikové balíčky a snídáme. Zrovna si pochutnávám na osvěžujícím jogurtu, když mi pár centimetrů od obličeje přistane na sedadle přede mnou opice a sápe se mi po kelímku. V nestřeženém okamžiku nám skočila do auta otevřenou střechou. Na nic nečekám, pouštím jogurt a schovávám si obličej a ruce, aby mě nekousla. To bych měla po safari a musela do nemocnice. Pan Franta, který sedí vedle mě, ji chce nakopnout nohou, ale strefí se akorát do padajícího jogurtu. Ten se rozstříkne po celém autě. Jogurt mám ve vlasech, na svetru, na kalhotách, na foťáku, na sedadle, prostě úplně všude. Opice utekla a mám pocit, že se mi venku s ostatními vysmívá. Už to nejsou roztomilé opičky, ale prohnané mrchy. Schlíple odcházím na záchod, abych se tam celá očistila a přeprala. Naštěstí se rychle otepluje a tak mi v mokrém oblečení není zima. Pokračujeme v safari dál. Z lesa vyjíždíme na rozlehlou savanu, kde nás obklopí několikasethlavé stádo buvolů kaferských. Zůstáváme stát, ohromná masa se dává do pohybu, přechází nám před i za autem. Slyšíme dusot kopyt, zvedají se oblaka prachu, nad stádem krouží hejna ptáků, kteří jim za klidu pomáhají od parazitů. Kolem auta se srocují buvolí výrostci a s nataženým čumákem k nám větří, zda nehrozí nebezpečí. Mají vynikající čich, zatímco zrak a sluch jsou horší. Starší, mohutní samci obalení blátem nám nevěnují pozornost. Jsou to kolosy, mohou vážit až 900 kg. Jejich zahnuté rohy často měří jeden metr. Na temeni hlavy jsou rozšířené a srostlé do jednoho místa. Také tu jsou menší samice s roztomilými telátky, která ještě sají mléko. Buvoli jsou rychlá zvířata, dokážou běžet rychlostí až 55 km/h. Jejich jediným přirozeným nepřítelem je lev, mláďata někdy padnou za oběť hyenám. Za buvoli se na břehu jezera popásá stádo zeber. O pár desítek metrů dál potkáváme pakoně. Mají šedohnědou srst, zahnuté rohy, černou hřívu a světle hnědou bradku.. Působí dost neohrabaným dojmem. Koňům se vůbec nepodobají. Vedle nich bojují o kaluž z blátem dvě prasátka. Přijíždíme k malému rybníčku, ve kterém bydlí skupinka hrochů. Zřejmě jsou momentálně v dobrém rozpoložení, protože se ve vodě různě převalují, chrochtají, frkají, někdy se úplně převrátí na záda a nad hladinou třepou nohama. Vůbec se nám nechce věřit, že je to nejnebezpečnější zvíře Afriky. Občas si některý z nich zívne (vypouští přebytečné plyny) a ukáže nám tu svou ohromnou lopatárnu. Hroch má 40 zubů, z nichž jsou nejvýraznější stále dorůstající špičáky. Mohou měřit až 70 cm a vážit 4 kg. Na rozdíl od slonoviny nežloutnou a dříve se používaly na výrobu zubních protéz. Hroši jsou vegetariáni a živí se převážně vodními rostlinami. Se svým mohutným tělem vypadají velice nemotorně, ale jsou to vynikající plavci (uplavou až 30 km). Jsou schopni se potopit na 5 minut, v extrémních případech i na 10minut. Na souši se pohybují také dost rychle. Na břehu rybníčka hlídkují čejky běločelé. Je jich tu několik desítek a všechny se dívají jedním směrem. O kus dál potkáváme několik pštrosů, menší stádo gazel Thomsonových a opět pakoně. Najednou řidič brzdí a ukazuje někam dopředu do trávy. Přikládáme k očím dalekohledy a spatřujeme geparda, jak pozoruje stáda zvěře. Vypadá, že si vybírá svou příští kořist. Je to pro nás ohromné štěstí vidět ho ve volné přírodě. Ještě se mi to nikdy předtím nepoštěstilo. Gepard štíhlý je kočkovitá šelma, proslulá jako nejrychlejší suchozemské zvíře. Na krátké vzdálenosti může běžet rychlostí až 115 km/h. Má ohebnou páteř, která při běhu slouží jako pružina, ocas používá jako kormidlo. Pohybuje se až 7 m dlouhými skoky. Na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy. Ty při běhu používá k co nejlepšímu odrazu jako sprinter hřeby treter. Pokud kořist do 10-20 sekund nedostihne, lov vzdává. Snadno se totiž unaví a nedokáže běžet moc dlouho. Přesto má v lovu 70% úspěšnost. Srst je zlatohnědá s tmavými skvrnami. Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě-proto je někdy nazýván kočka, která pláče. Pomalu se blížíme k jezeru Magadi, V bažinatém porostu hledají potravu ibisové posvátní. Je to bílý pták s černým krkem, hlavou a černými péry na ocase. Ve Starém Egyptě byl uctíván jako ztělesnění boha moudrosti. Byly dokonce nalezeny hřbitovy s munifikovanými těly ibisů. Sodné jezero Magadi se nachází přibližně ve středu kráteru. Jeho hladinu pokrývá velké hejno plameňáků růžových. Jsou jich tu tisíce. Je to nádherný pohled. Po břehu obchází šakal a rád by asi nějakého slabého jedince ulovil. Kousek od jezera na nás čeká další zdejší rarita-nosorožec dvourohý (černý). Nosorožec je zařazen na červeném seznamu IUCN v kategorii: kriticky ohrožený. Černí nosorožci byli dříve rozšíření a hojní přes celou sub-saharskou Afriku. Jsou dodnes loveni kvůli rohům, ze kterých se vyrábí ozdobné dýky a jsou používány v některých asijských zemích v tradičním lékařství, kde věří, že to povede ke zvýšení sexuální potence. Je odhadováno, že 90 % dospělých nosorožců je zabito pytláky kvůli rohům. Je jen několik parků v Africe, kde se nosorožci ještě vyskytují. Setkání s nimi je vždy velkou událostí. Jsou to samotářská, dost nesnášenlivá zvířata. Napadají vše, být auto s turisty nebo jiné zvíře. Mají velice špatný zrak, ale dobrý sluch i čich a jakmile se přesvědčí, že nehrozí nebezpečí, uklidní se. Náš nosorožec se popásá dost daleko od cesty a pozorujeme ho dalekohledy. Agresivně nevypadá. Po dostatečném vynadívání se pokračujeme dál. Teď nás upoutá zvláštní chování hyeny a smečky šakalů. Vypadá to, že šakalové se snaží hyenu zahnat pryč. Ta stále šmejdí kolem a něco hledá. Oni na ni štěkají a útočí krátkými výpady. Zřejmě hlídají noru s mláďaty. Nakonec to hyena vzdává a utíká pryč. Potkáváme skupinku zeber hned u cesty. Uprostřed nich leží na zemi mládě, dospělí jsou rozestoupeni kolem a stráží. Zeber je několik druhů, zde se vyskytuje zebra Böhmova. Žijí ve stádech, které vede samec, kolem má harém samic s jejich mláďaty. Po dosažení dospělosti jsou jedinci obou pohlaví ze stáda vyhnáni. Kolem 12 hodiny přijíždíme k jezírku u bažin Mandusi. Zde se nachází druhé piknikovací místo v kráteru, kde je možno vystoupit z auta. Místo opic si zde máme ale dávat pozor na ptáky luňáky, kteří nám krouží nad hlavami a hledají, co by kde ukradli dobrého na zub. Parkuje zde spousta aut, jsou tu i krásné záchody. S jídlem se nesmí vystupovat z auta. Dovnitř si ptáci naštěstí netroufnou a tak si mohu svoje grilované kuře sníst bez obav. Dále máme nějaké sladké pečivo, menší pytlík se slanými brambůrky, banán, džus a láhev spritu. Kolem aut obchází perličky a vypadá, že by si taky něco daly. Na keřích posedají krásní žlutí snovačové. Po obědě potkáváme skupinku 6 lvů, jak si hlídá zbytky uloveného hrocha. Jedna lvice je dost nervózní, vstává a jde pomalu směrem k našemu autu. Z huby jí ještě po předchozí hostině kape krev a i tělo má pocákané. Je to hra nervů, kdo déle vydrží. Náš řidič se k odjezdu nemá, naštěstí to vzdala lvice a lehá si do trávy pár metrů od auta. Setkání se lvy je vždy zážitek. Po tygrovi je lev druhou největší kočkovitou šelmou. Většinou žijí ve smečkách, občas někteří jedinci samotářsky. Samice jsou menší a lehčí, jsou více hbité a proto se na lovu podílejí větší měrou. Samec zase využívá svou sílu a velikost pro ochranu teritoria. Většinou čeká, co mu lvice uloví. Nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty. Když nový samec převezme vládu nad smečkou původního samce, zabije většinou mláďata. Dělá to proto, aby samice byly znovu plodné. O kus dál málem přejedeme 2 hyeny. Spí v blátivé kalužině přímo na cestě. Vůbec se nemíní zvednout a musíme je objíždět. Stále je na co se dívat. V trávě sledujeme svatební tanec dropů, potom nalézáme stádo antilop losích. Jsou to mohutné a velké antilopy. Patří mezi největší antilopy světa. Dospělí samci mohou vážit až jednu tunu. Na kohoutku mají tukový hrbol, typickým znakem je také velký krční lalok, který je u samců větší a výraznější. Obě pohlaví mají dlouhé, rovné, šroubovité rohy, které měří kolem 65 cm. V zajetí je nenáročná, krotká a učenlivá. Proto byly učiněny pokusy o její domestikaci. Poskytuje křehké maso, kvalitní kůži a její mléko obsahuje více bílkovin a tuku než kravské. V Česku se antilopy losí farmově chovají na Školním zemědělském podniku Lány České zemědělské univerzity v Praze. Naše safari pomalu končí a kolem 15 hodiny začínáme serpentinami stoupat k okraji kráteru. Ještě naposledy se pohledem loučíme s tímto gigantickým výtvorem přírody. Zůstane nám navždy hluboko v našich vzpomínkách. Po půlhodinovém lopotění jsme nahoře. Obdivujeme našeho řidiče (Masaje), jak to s námi dobře zvládl. Vracíme se stejnou cestou zpět k jezeru Manyara. Kolem 17 hodiny přijíždíme k Lake Manyara Hotelu, kde máme rezervované pokoje. Po vystoupení z auta každý dostáváme vlhký ručník, abychom mohli ze sebe smýt prach po celodenním safari. V recepci nás vítají skleničkou vychlazeného džusu. Pokoje jsou dost stísněné, ale zase nám to vynahradí bazén v zahradě. Jsou tu zdarma lehátka, podušky a bílé froté ručníky. Voda moc teplá není, ale po namáhavém dni je to moc osvěžující. Kolem bazénu rostou zajímavé exotické stromy a kvetoucí keře. Vypadá to moc hezky. Ze zahrady je přímý výhled na jezero Manyara a na stěny Velké příkopové propadliny. Hotel se nachází přímo na její horní hraně. V 19 hodin se koná večeře. Dávám si vepřové s havajskou omáčkou, karamelový pudink a ovoce. Potom venku na zahradě vystupuje zase nějaká místní folklórní skupina. Při pohledu na lepé tanečnice v rákosových sukénkách si přijdou na své hlavně pánové. Všichni fotí a filmují o sto šest. Potom na pokoji zjišťuji, že můj kufr nějak nezvládá poskakování po afrických silnicích a začíná se pomalu rozpadat. Upadla jedna nožička a několik šroubků.

Sobota 19. 1. 2008

Snídaně je v 6:30. V 7:00 již odjíždíme s plnou polní (se všemi zavazadly) do N.P. Lake Manyara. Území národního parku Lake Manyara bylo až do založení parku v roce 1960 oblíbeným loveckým revírem bohatých bělochů. Ernest Hemingway popsal svá lovecká dobrodružství v knize Zelené pahorky africké. V roce 1981 byl park prohlášen za Biosférickou rezervaci. Jeho název je odvozen od keře euphorbia (pryšec), kterému Masajové říkají ve svém jazyce Emanyara. Park se rozkládá v úzkém pruhu mezi severozápadním břehem jezera Manyara a hradbou hor Východoafrického příkopu. Mírně alkalické jezero je 42 km dlouhé a 16 km široké. Stav vody kolísá podle množství srážek. Mezi červnem a září jezero prý často zcela vysychá. My se tu dle místních nacházíme v době krátkých dešťů a vody je relativně dost. Na jezeře pobývají velké kolonie plameňáků, ale k jezeru se kvůli rozbahněnému terénu nedá přiblížit. Přijíždíme ke vstupní bráně do parku. Než řidič zaplatí vstupné pozorujeme desítky čápů-nesytů afrických jak si z jednoho stromu na druhý přenášejí v zobácích větvičky na stavbu hnízd. Tak se s tím chudáci nadřou. U brány končí asfaltka a dál je zase dost špatná cesta. První část parku je porostlá hustým deštným pralesem. Obdivujeme obrovské kmeny stromů, propletené vzdušné kořeny, epifyty, liány. Řidič nám ukazuje mohutné mahagonové stromy, dále tu rostou velké fíkusy, tamarindy, mangovníky, baobaby. Tlupy opic si na stromech pochutnávají na nějakých plodech. Je tu ale dost šero a na focení to není. Po pár kilometrech vegetace řídne-objevují se rozložité akácie a stromové pryžce. Je pod mrakem a dost chladno. Ráno jsem si na sebe vzala kraťasy a teď je mi v otevřeném autě zima. Po cestě před autem pobíhá tlupa paviánů. Musí jich být několik desítek. Ani se auta moc nebojí, klidně si sednou na cestu a vybírají si navzájem blechy a my musíme čekat. Několik maminek má na zádech úplně malinkatá miminka. V křoví u cesty snídá nějaké lupínky obrovský šedivý samec. Jsou sice vegetariáni, ale občas uloví i mládě gazely nebo antilopy. Když zívají, vidíme jejich obrovské zuby. Hlavně v tlupách bývají dost agresivní a mohou napadnout i člověka. O kousek dál potkáváme rodinku prasat bradavičnatých s odrostlejšími mláďaty. Klečí na předních nohách a rypákem si vyrývají z hlíny nějakou potravu. Na každé straně hlavy mají 3 bradavice (výrůstky). Podle toho je odvozen jejich název. Dospělým vyrůstají z horní čelisti prodloužené špičáky (kly). Tělo mají holé, jen na hřbetě řídkou hřívu. Mláďatům tuhá hříva legračně trčí nahoru. Jsou hrozně roztomilá. V hustém křoví zahlédneme lesoně. Je to antilopa velikosti srny s bílými pruhy a tečkami na bocích. Je dost plachá a hned před námi prchá. Potom se dostaneme úplně blízko ke skupince impal. Jsou to středně velké antilopy. Na hřbetě mají rudohnědou srst, boky jsou světlejší a břicho je bílé. Samci mají rohy zahnuté ve tvaru lyry. Samice jsou bez rohů. Jsou to obratní skokani. Jediným skokem dokáží překonat 3 metry do výšky a 10 metrů do dálky. Po chvíli přijíždíme k napajedlu. Je tady hrozný nával a křik. Nad hladinu ční hřbety desítek hrochů, vypadají jak obrovské balvany. Břehy jsou přecpané vodním ptactvem. Jsou tu pelikáni, kačeny, husy, několik druhů volavek a čápů. Najednou se ze savany přižene stádo pakoňů. Poplašení ptáci za obrovského křiku vzlétnout a hledají si klidnější místo. V dálce čeká skupinka zeber až se u napajedla po pakoních uvolní místo. V porostu akácií spatříme dvě žirafy. Svým fialovým až 40cm dlouhým jazykem omotávají pichlavé větvičky a spásají je. Trny jsou tak 2 cm dlouhé a žasneme, že se při tom neporaní. Vedle žiraf hodují přímo u cesty 2 sloni. Přijíždíme až k nim. Jeden z nich popojde ještě blíže a demoluje keřík přímo u krajnice. Pokud by natáhl chobot, tak s ním dostane až k nám do auta. Důvěřujeme našemu řidiči, že je to bezpečné. Je to jedinečný zážitek. Pozorujeme, jak si slon šikovně trhá chobotem jednotlivé větve a dává si je do tlamy. Tam je s chroustáním drtí obrovskými zuby. Každý slon musí denně spořádat kolem 220 kg potravy. To mu zabere tak 15-18 hodin. Potravu ale dobře v těle nezpracuje a využije z ní jen 35-40%, takže denně vyprodukuje až 170 kg trusu a 40-60 litrů moči. Chobot je pro slona velice důležitý orgán. Kromě podávání potravy slouží k dýchání, čichání, pití a sprchování. Pomocí obrovských ušních boltců si chladí tělo jako s vějířem. Jedná se o největšího suchozemského savce. Dorůstá výšky až 4 metry a váží 6-7 tun. Samec i samice mají kly, které stále dorůstají. Největší kly, jaké byly u slona zjištěny měřily 3 metry a vážily 100 kg. Dříve se v Africe vyskytovaly miliony kusů těchto zvířat. Nyní však díky pytlákům, kteří je loví pro slonovinu, jejich stavy poklesly. Ve většině zemí jsou sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov se přísně trestá. Na mýtině zahlédneme zvláštního ptáka-zoborožce kaferského. Je celý černý, jen na hlavě má červenou kůži a červený vak na hrdle. Zobák je mohutný, mírně zahnutý. Dorůstá velikosti kolem 1 m a váží až 6 kg. Zdržuje se převážně na zemi, v dutinách stromů jen hnízdí. Ačkoli je v Červeném seznamu ohrožených druhů uznán jako málo dotčený, většina jedinců dnes přežívá jen pod ochranou v přírodních rezervacích a v národních parcích.
Potom zajíždíme na tzv picnic area. Jedná se o místa v parku, kde se může vystoupit z vozu a většinou tam jsou i vybudované pěkné toalety. Parkoviště ale není oplocené, tak nevím, jak to těm zvířatům řeknou, aby tam nechodila. Je odtud pěkný výhled, v údolí pod námi vidíme mezi stromy slonici s malým slůnětem. V dálce se leskne hladina jezera. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Zase potkáváme další slony, vykračují si před námi po cestě, my se za nimi pomalu ploužíme. Vůbec je to nevzrušuje a jdou stále svým tempem. Na stromě nás upoutá zvláštní velký pták s chocholkou na hlavě. Později zjišťuji, že je to orel chocholatý. Po obloze přelétá hejno pelikánů. Jsou to největší létající ptáci Afriky. Přesouvají se ve formacích ve tvaru písmena V. Rozpětí křídel může dosáhnout až 3 metrů. Výborně plachtí a dokáží vystoupat do výšky kolem 3000m. Pro potravu v době hnízdění mohou létat až 200 km daleko. Dále potkáváme opět slony, žirafy a stáda impal. Stále pátráme po leopardech, kteří se přes den zdržují na stromech, ale marně. Kolem poledne se mi začíná chtít na záchod a tak řidič odbočuje na nejbližší piknikovací plochu. Asi 200m od ní stojí na cestě několik aut a všichni se dívají někam do větví. Také zastavujeme a hledáme, co se tam skrývá za zvířata. Na mohutném stromě leží na větvi dva lvi. Stromoví lvi jsou rarita místního parku. Všude jinde lvi žijí na zemi, tady se s oblibou vyvalují na stromech. Zatím se nepodařilo toto chování zcela vysvětlit. Jedna teorie říká, že na stromy prchají před obtížným hmyzem, hlavně mouchou Tse-tse, která se tu vyskytuje v době dešťů. V autě mi všichni děkují, že díky mému čurání jsme tyto lvy mohli zahlédnout. Jinak bychom na tuto cestu neodbočili. Potom se už pomalu vydáváme na zpáteční cestu. Do parku je jen jedna brána a tak se musíme vracet stejnou cestou zpět. Opět vidíme spoustu zvěře-slony jak se válejí v bahně, žirafy, paviány. Ve 12:45 přijíždíme do našeho hotelu Lake Manyara na oběd. Dávám si rybu s tatarskou omáčkou a ovoce. Přijela nová várka turistů a je tu hrozně narváno. Ve 14 hodin opouštíme hotel a vracíme se přes město Mto wa Mbu zpět do Arushi. Na předměstí Arushi se zastavujeme v novém kulturním centru, kde je ohromný obchod se suvenýry, hlavně s dřevěnými vyřezávanými soškami. Obdivujeme Masaje v životní velikosti, sošky zvířat, vyřezávaný nábytek atd. Vše je krásné, ale pro nás hrozně drahé. Kupuji jen pár pohledů. Okrajové čtvrti Arushi jsou ošuntělé, špinavé, vedlejší silnice rozbahněné. Jen centrum je celkem moderní a výstavné. Arusha je velké město (300 000 obyvatel), které většina turistů využívá jako výchozí místo pro návštěvu severotanzanských národních parků. Arusha je hospodářským, ekonomickým a politickým centrem celé východní Afriky. Sídlí zde řada významným institucí-nejznámější je Mezinárodní trestní tribunál pro válečné zločiny ve Rwandě a je tu i Východoafrické kongresové centrum. Byla zde podepsána řada významných mírových dohod. Zastavujeme na hlídaném parkovišti velkého supermarketu evropského typu. Tady máme půl hodiny čas na nákupy. Supermarket je uvnitř obrovský, něco jako naše Tesco, nebo Kaufland. Prodává se tady úplně všechno. Prozkoumávám regály a kupuju balenou vodu a jako dárky domů několik balení místního kvalitního čaje a kávy. Je také zajímavé pozorovat při nákupu místní lidi. Značně nepatřičně tu působí vysoký Masaj oděný do červeného pruhu látky, v jedné ruce s dlouhou tyčí a v druhé s nákupním košíkem. Po nákupech přijíždíme do samého centra města. Ubytujeme se ve stejném hotelu, kde jsme před 2 dny obědvali, v 5 hvězdičkovém Arusha Hotelu. Na recepci zjišťujeme, že jeden nocleh se snídaní tady vyjde na 4500 kč. K vybavení pokoje patří psací stůl s moderní lampou, kancelářskou židlí na kolečkách a s psacími potřebami, dále TV se satelitním příjmem, varná konvice. K ní je k dispozici instantní káva, několik druhů čaje a cukr. Přes postel je ozdobný přehoz a několik menších dekorativních polštářků. Po ubytování se vydávám s panem Reném a s panem Frantou na procházku po městě. Jakmile opustíme bránou hlídaný prostor hotelu doslova se na nás sesypou různí pouliční prodejci a otrapové. Celý den totiž u hotelu číhají na turisty. Nedá se jich zbavit. Hlavně se snažíme hlídat peněženky a foťáky. Téměř po celou dobu procházky jich máme pár v závěsu. V jednom krámku kupuji malou malachitovou sošku lva za 6 dolarů. Dostáváme se na hlavní ulici, na které sídlí Kongresové centrum a Mezinárodní tribunál pro Rwandu. Je to rozsáhlý areál obehnaný vysokou zdí s ostnatým drátem. Uvnitř je několik dlouhých bílých budov. Na střeše spousta satelitů a antén, kolem kamery. U hlavního vchodu hlídá několik strážců se samopaly. Jakmile se tam zastavíme a začneme vytahovat foťáky, už k nám letí a křičí-nefotit, nefotit“. Tak to raději vzdáváme. O kousek dál se nám otevírá výhled na Mont Meru, ale vrchol hory je stále skryt v mracích. Po ulicích nás také otravují různí naháněči od místních cestovních kanceláří. U stánku s novinami čteme v anglickém tisku, že nepokoje v Keni pokračují a mrtvých přibývá. Zítra se totiž vracíme zpět do Keni. Místní lidé nás od cesty zrazují, prý máme zůstat raději v Tanzánii, v Keni je válka. Kolem sedmé večer se vracíme zpět do hotelu. Na večeři si beru své společenské šaty. Výběr jídla není nic moc, nejpoživatelnější je pro mě kuře na paprice s rýží, potom se dojíždím ovocem. Mango je vynikající.

Neděle 20. 1. 2008

Snídáme v 6 hodin, v 6:30 opouštíme Arushu. Venku je pod mrakem, chladno. Míříme na sever k hraničnímu přechodu do Keni. Okolní hory jsou schované v mlze a v mracích, občas sprchne. Depresivní počasí. Nálada v autě nic moc. V 9 přijíždíme na hraniční přechod Namanga. Na tanzanské straně vystupujeme s auta a odbavovací hale vyplňujeme zase nějaké formuláře. Mezitím se venku spustí průtrž mračen. Čekáme pod střechou až pro nás z Keni přijede nové auto. Sledujeme okolní cvrkot, je tu dost provoz-osobní auta, náklaďáky a spousta lidí cestuje přes hranice pěšky. Po chvíli přijíždí z Keni autobus, ze kterého vystupují nějací běloši. Dávají se s námi do řeči, jsou to Češi a přijíždí z Nairobi. Ptáme se na aktuální situaci. Uklidňují nás, prý je všude klid a v Nairobi se cítili naprosto bezpečně. V 9:45 přijíždí naše auto. Přestává pršet a překládáme zavazadla. Loučíme se s naším masajským řidičem Silvanem a fasujeme nového, jmenuje se Panda. V 10 hodin jsme na keňské straně hranic, tady zase něco vyplňujeme a čekáme v dlouhé frontě s ostatními domorodci na odbavení. Teprve potom pokračujeme autem dál přes vesnici Namanga. Asfaltku jsme nechali v Tanzánii a dál vede zase jen prašná pista. Vegetace je tady daleko sušší, tráva je úplně zprahlá, zelené zůstaly jen keře a trnité akácie. Míříme do N.P. Amboseli, je to asi hodinka jízdy. Po cestě plné výmolů to s námi řidič kalí stovkou a tak není divu, že jsme po pár minutách píchli kolo. Nucenou zastávku využijeme k čurání, od rána k tomu ještě nebyla příležitost. Na hranicích byly toalety dle našeho řidiče nepoužitelné. Během 15 minut je kolo vyměněné a pokračujeme dál. V 11:30 stojíme před bránou do národního parku Amboseli. Tento park je druhým nejpopulárnějším parkem v Keni po Masai Maře. Navštívila jsem ho již před 2 lety, při mé první cestě po Keni. Národní park byl zřízen v roce 1974 s celkovou rozlohou 392 km2. V roce 1991 byl vyhlášen biosférickou rezervací pod ochranou UNESCA. Je známý svou velkou populací slonů, kteří jsou zde zkoumáni a studováni více než 27 let. Celý park leží v poměrně vysoké nadmořské výšce kolem 1200m. Po projetí bránou začíná zase slejvák. Proudy vody ani stěrače nestíhají brát. Není skoro nic vidět. Ke všemu je tato příjezdová cesta v rekonstrukci, opravují se propustky. Místy musíme sjíždět do rozbahněné savany a překonávat potoky s kalnou vodou. Pokaždé myslíme, že už se odtud nikdy nevyhrabeme. Už máme zase jen obyčejné auto bez 4×4. Ale místní řidiči jsou zvyklí a vždy to dobře dopadne. Akorát auto je od bahna i na střeše. Po chvíli přestává pršet a objevují se první zvířata–stáda impal, gazel, zeber, pakoňů a slonů. Projíždíme přes nekonečné pláně vyschlého jezera Amboseli. Krajina je dost monotónní, hory před námi jsou skryty v mracích. V kapinicovém lesíku je vybudováno pro turisty několik lodgí, ale ty jsou nyní všechny zavřeny. Před dvěma lety jsem tady bydlela v Ol Tukai Lodgi, dnes tu není ani živáčka. Zastavujeme v jakémsi servisním centru. Řidič tady nechává opravit píchnutou pneumatiku a my můžeme na toalety. Po 15 minutách jedeme dál. Počty zvěře rostou, ale my pospícháme na ubytování do našeho kempu, který je až na druhém konci parku. Safari máme na programu až odpoledne. Konečně ve 12:30 jsme na místě v kempu Kibo. Recepci tvoří jen dřevěný přístřešek. Je mi přidělen stan číslo 7. Jdu se ubytovat. Stan je velice jednoduchý–uvnitř dvě dřevěné postele s moskytiérami, vzadu za nimi je umyvadlo, sprcha a záchod. Teče jen studená voda a elektřina funguje jen od 18h do 6 hodin ráno. Nad stanem je postavená na dřevěné konstrukci rákosová střecha, aby se při vydatnějších deštích stanová plachta nepromočila. V areálu kempu je ještě pěkný bazén, ale v téhle zimě na koupání není ani pomyšlení. S takovou ledárnou jsem v Africe nepočítala, mám sebou jen jedno teplé oblečení a to nosím pořád. Ve 13 je připraven oběd. Kromě naší šesti členné skupinky jsou v kempu ještě další dva turisté. Jídlo je tudíž servírované, nevyplatí se pro nás chystat švédské stoly. Máme dobrou zeleninovou krémovou polévku, potom kuře s brambory a jako dezert smažený ananas v těstíčku a kávu. Ve 14:30 odjíždíme na safari. Počasí se trochu vylepšuje, mraky už nejsou tak nízko, ale v otevřeném autě to pěkně profukuje. V Amboseli žije velké množství druhů divoké zvěře včetně 50 druhů savců a 400 druhů ptáků. Terén je většinou rovný, nezarostlý a tak se zvířata dají pozorovat na velkou vzdálenost. Hlavní atrakcí parku je nejvyšší hora Afriky Kilimandžáro. Hora sice leží v Tanzánii, ale právě z Amboseli je na ni nejlepší výhled. Právě by se měla nacházet vlevo od nás, ale je stále ukryta v mracích. Uvidět tuto horu celou je snem každého návštěvníka. Snad se nám to také podaří. Zebry, impaly, gazely Thomsonovy a Grantovy už ani nepočítáme a pokud nejsou extra blízko u auta, už se ani nezastavuje. Viděli jsme jich už stovky. Za pozornost stojí roztomilá prasátka. Jakmile se přiblížíme, postaví nahoru svůj tenký ocásek jako anténu a peláší pryč. U jezera fotíme párek orlů jasnohlasých. Hlavu a hruď mají čistě bílou, zbytek těla je tmavě hnědý až černý. Vyskytují se většinou v blízkosti vody a specializují se na lov ryb. V bažině se rochní několik hrochů. Kolem nich se shlukují volavky bílé, které je zřejmě zbavují parazitů. O kousek dál je jeden hroch vylezlý na břehu. To máme velké štěstí, protože většinou vodu opouštějí až v noci. Mají totiž kůži velice citlivou na sluneční záření. Když je hroch na suchu, jeho kůže vylučuje načervenalý mazlavý sliz, který funguje podobně jako opalovací krém a ještě zabraňuje šíření infekcí. Díky červené barvě tohoto slizu se říká, že hroši potí krev. Hroši mají v Africe na svědomí nejvíce usmrcených lidí. Jsou to velice agresivní zvířata, bez varování útočí na jakéhokoliv vetřelce ve svém teritoriu. Nejhorší bývá, když člověk omylem odřízne hrochovi cestu k vodě. Těžko se tomu dá uvěřit. Mně se hroši stále jeví jako ohromná, tlustá a nemotorná prasátka na krátkých nožkách. Vedle hrochů stojí po břicho ve vodě několik buvolů a pasou se na vodních rostlinách. Celé jezero objíždíme a na druhé straně zastavujeme u nejvyššího kopce jaký se nachází v parku-Observation Hill. Zde je možné vystoupit z vozu a po dlážděném chodníku vystoupat nahoru. Z hora se nám naskýtá velkolepý rozhled na celý park a okolí. Přímo pod námi je jezero a bažiny Enkongu Narok, které jsou zásobovány vodou z tajícího sněhu na Kilimandžáru. Z bažin se vynořují zvětralé zbytky dávných sopek a dávají krajině měsíční vzhled. Hrozně tady fičí vítr a raději se vracíme zase do auta. Teď se dostáváme k malému stádu buvolů, tentokrát se pasou na suchu. Na jednom z nich právě hoduje pták klubák Klubák žlutozobý se vyskytuje vždy v blízkosti velké zvěře nebo domácích zvířat a zbavuje je parazitů. Pomalu se vydáváme na zpáteční cestu do kempu. Mraky se před námi stále více řídnou a najednou se z nich na pár minut vynořuje zasněžený vrchol Kilimandžára. Tak přece jenom! Jsme šťastní a fotíme. Sloni jsou v parku zastoupeni v ohromném množství. Právě nám jedna rodinka přechází přes cestu a máme si je možnost vyfotit na pozadí se sněhem na Kilimandžáru. Kousek dál na trnitých akáciích večeří dvě elegantní žirafy. Pár set metrů před kempem začne být náš řidič nervózní. Popojíždí, vrací se a očima pátrá po okolí. Zastavuje a ukazuje nám do uschlé trávy-rozvalují se tam dva gepardi. Sami bychom si jich nevšimli. Jak nás uvidí, zpozorní, ale zůstávají ležet. Gepardi jsou aktivní ve dne, aby se vyhnuly jiným silnějším šelmám. V červené knize ohrožených druhů jsou gepardi klasifikováni jako zranitelný druh, asijské poddruhy jsou kriticky ohrožené. Jsou nelegálně loveni kvůli své krásné kožešině, pronásledují je i farmáři. Kromě toho jsou gepardi ohroženi sníženou genetickou variabilitou. V minulosti došlo k prudkému poklesu počtu jedinců v populaci, což mělo za následek, že nyní jsou všichni žijící gepardi vzájemně blízce příbuzní. Kožní štěp přenesený z jednoho geparda na druhého není odmítnut imunitním systémem. Tím klesá jejich rozmnožovací schopnost. V zajetí se gepardi také rozmnožují velmi špatně. Jejich budoucnost je značně nejistá. Gepard je to jediná velká kočkovitá šelma, o které nemáme žádné zprávy, že by kdy napadla člověka. O půl sedmé večer jsme zpět v kempu. Ve stanech nejsou zásuvky, ale v recepci je možno nechat nabít baterie do foťáků a kamer. Celý kemp je obehnán elektrickým ohradníkem. Pár metrů od plotu prochází v zapadajícím slunci stádo slonů. Nádherná podívaná. Počasí se začíná zlepšovat. Ve čtvrt na osm máme večeři. Dnes je polévka minestrone, ryba s brambory, jablečný řez a čaj. Za tmy se vracím do stanu. V měsíčním světle krásně září zasněžený vršek Kilimandžára. Ve stanu pátrám pomocí čelovky po hmyzu. Nemusím hledat dlouho-na stropě u světla sedí asi 10cm pakobylka a u umývadla je obrovský pavouk. Dál už se raději nekoukám. Jen s velkým sebezapřením se trochu opláchnu, sprchování studenou vodou v této zimě nepřipadá v úvahu. Pak se celá zabalím do moskytiéry a doufám, že po mě v noci nic nepoleze.

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Nákupy

    Nákupy suvenýrů k dovolené patří.

Komentáře
5
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
KR
19.07.2014 15:24 105.157.160.***
Moc pekne cteni  

Dobry den, cestopis je uzasny a "zhltla" jsem ho v jednom zatahu :-). Do Keni se chystam hned, co zjistim vsechny informace a najdu tu nejlepsi nabidku dle svych pozadavku a tohle cteni je krasnou inspiraci na cesty. Nadhera! :-)

mel_1 31.05.2012 08:55
Re:  

Tak to nemusíte číst!

  • Anonym (1)
Neregistrovaný uživatel
31.05.2012 08:36 217.11.234.***
 

Je to zbytečné dlouhé :-(

jena19 09.05.2012 13:30
Hezké  

Děkuji za hezký cestopis. Osvěžila jsem si hlavně názvy ptáků, které jsem při svém posledním safari letos v lednu už dost pletla :-) Náš řidič/průvodce je jmenoval anglicky i svahilsky, ale Masajové nám na pěším safari vše pojmenovali v jejich jazyce Maa.

Zpět na všechny diskuze