A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Keňa - Cestopisy

Keňa 2009

Safari, Masajové, Mombasa, Indický oceán,...

Keňa – 31.1.2009 – 10.2.2009

Odlétáme 31. 1. 2009 v noci z pátku na sobotu z brněnského letiště… Letíme se společností Travel Service. Přistáváme v Hurghadě, kde doplňujeme palivo a pokračujeme dál.

Cesta trvá asi 10 hodin. V letadle je málo místa, takže po dvou hodinách všichni umíráme na skrčeninu…. :O) Jinak let probíhá v klidu. Nad Afrikou nás pilot upozorňuje na Kilimandžáro, které je však zahaleno v oblacích, takže nic nevidíme…

Asi o půl druhé místního času (je zde o 2 hodiny více) přistáváme na letišti v Mombase. Po vystoupení z letadla nás praští zdejší horký vzduch. Všichni lapáme po dechu. Rychle vyřídit vízum, popadnout kufry a ven… Jenže venku to není o nic lepší a navíc ještě peče slunko. Naštěstí je hotel jen půl hodiny jízdy od letiště…. Nasedáme do připraveného autobusu a vyrážíme. Jsme plni očekávání, jak vypadá zdejší život… A je se na co dívat…

Projíždíme okrajovou částí Mombasy. Všude je neuvěřitelná bída a strašný nepořádek…. Rozbité dřevěné chatrče a stánky, pobité hadrami, plechem, igelitem… prostě vším možným. Kolem kupa odpadků, pet lahví, pneumatik…děs! Otrhaní lidé sedící v prachu u cesty, mezi odpadky. Někteří se jen válí pod stromem, jiní něco prodávají. Na náš autobus vrhají nevraživé pohledy. Ani se nedivím…

Náš hotel (Hotel Reef) je velice hezký a útulný. Jsou tu dva bazény, jeden s barem, dvě jídelny, do jedné chodíme na snídaně a do druhé na obědy a večeře. Kolem je krásná zahrada, kde padají ze stromů velké bílé květy. Ráno nás občas navštěvovaly opice. Šplhaly po balkonech a hleděly, co by ukradly, nebo skotačily na střechách. Jeden pán si položil na stůl snídani a než si donesl pití, šup – opice mu sebrala jídlo přímo z talířku. Každý pokoj má výhled na moře.

Moře je teplé a čisté, na pláži je opravdu bílý písek. Jen to trochu kazí tzv. beach boys – plážoví chlapci – které máte neustálé v patách a chtějí si povídat a hlavně vám něco prodat… Proto asi na pláži nikdo neleží… :o) Ale co, je to Afrika…. A co takhle jízda na velbloudu? To jsme ještě netušili, že uděláme show celé pláži… :o) Napřed Tomáš (jako zkušený obchodník) domlouvá cenu za velblouda. Černochovi se pořád něco nelíbí, ale nakonec bere nabídnutou sumu. Ok, domluveno, nasedáme. Velbloudovi se však nechce vstávat. Nakonec se podvolí a za hlasitého mručení zvedá zadek. Jenomže v ten okamžik sjíždí sedlo i s námi. Padáme velbloudovi za krk i se sedlem, velbloud vrčí a nadává, my se nemůžeme udržet, já ječím, černoši na pláži z toho mají vánoce… Musíme zpátky, sedlo je špatně nasazené. Na druhý pokus se to již povede a můžeme vyrazit…

SAFARI
Konečně nastal náš nejočekávanější den dovolené – safari! Jedeme do národního parku Tsavo East. Vstáváme brzy ráno, ani nemůžeme dospat. Na recepci už čeká autobus, který nás zaveze do Mombasy. Tam přesedáme na jiný autobus a hurá na cestu. Průvodce Malinda nám po cestě vypráví zajímavosti o Keni a o zvířatech na safari. Drkotáme max. rychlostí 80 km/h po zdejší hrbolaté silnici a pozorujeme krajinu. Kolem cesty courají lidé sem a tam, něco nosí, posedávají, nebo prodávají dřevěné uhlí. Ti bohatší jedou na kole. Po cestě děláme jednu přestávku. Fotíme se u stromku papájy a okukujeme místní řezbáře…

Mezi tou bídou a chudobou se ční nádherná mešita… Do místní krajiny se ani trochu nehodí… Jiná tváře Keni… Po dvou hodinách přijíždíme k bráně národního parku Tsavo East. Nasedáme do připravených landroverů. Ten náš je celý otevřený, ostatní jsou uzavřené a mají vysouvací střechu. Vyrážíme do divočiny…

Největší národní park Keni Tsavo je rozdělen na východní a západní část. Rezervace leží v jižní části země. Je dostupná ze silnice spojující Mombasu a Nairobi. Další nejznámější parky Keni jsou Masai Mara a Amboseli.

Jedeme vyprahlou savanou a natahujeme krky, aby nám něco neuniklo. Náš řidič má vytrénované oči a tak nás každou chvíli upozorní na nějaké zvíře. Vždy zastavíme, nafotíme a po odsouhlasení OK – pokračujeme dál. Jako první nás zaujmou termitiště. Mají krásnou červenou barvu a jsou vidět na dálku.

Hned za nimi si všimneme trnitých akácií, které vypadají jako suché, protože se zazelenají jen v období dešťů. Jsou symbolem keňské přírody - ozdoba savan - ale nemají jednoduchý život. Aby se ubránily býložravcům, musely se vyzbrojit dlouhými, ostrými trny. Akáciím říkají domorodci „hvízdavé trní“. Jejich ostny jsou totiž ve spodní části zduřené, aby v nich mohli bydlet mravenci. Ti si prokoušou otvor, kterým za nocí profukuje hvízdavý vítr – potud vysvětlení názvu. Tihle mravenci patří mezi nejzuřivější na světě a jak se k jejich domovské rostlince dostane čumák zvědavého zvířete hned jsou na nohou. Vrhnou se na nebohého býložravce tak rychle, že si příště dvakrát rozmyslí, jestli mu poobědvat akáciové lístečky stojí za to. Akácie mravencům připravuje vydatnou stravu. Takzvaná Beltova tělíska, vyrůstající na koncích lístků jsou plná důležitých bílkovin. Nebo sladký nektar plný cukru, který rostlina vylučuje u báze zpeřených listů.

Tentokrát vidíme zvířata i my… Je to skupinka antilop a mezi nimi několik prasat bradavičnatých. Chvíli postojíme, vyfotíme – zahlásíme řidiči OK a pokračujeme v jízdě. Máme namířeno do kempu, kde nás čeká oběd. Tam se také ubytujeme a budeme odtud vyrážet na další projíždky. Hádáme, jak asi takový kemp vypadá…

„Antilopy“ je spíš zažité pojmenování štíhlých, ladných a rychlých sudokopytníků. Původně se tímto slovem označovali skoro všichni turovití. Ti se dnes dělí na několik poddruhů: chocholatky, buvolci, impaly, přímorožci, bahnivci, pravé antilopy, srnčí antilopky, antilopky a lesoni.

Prase bradavičnaté
Je typické svými „bradavicemi“, po kterých dostalo i jméno. Hlava je velká a vyrůstají z ní 3 páry bradavic. Tělo je skoro holé a bez srsti a neobsahuje podkožní tuk. Prasata mají jen řídké a dlouhé štětiny na hřbetě, krku a hlavě, kde tvoří menší hřívu. Je to společenské zvíře a žije v rodinných skupinách. Prasata jsou převážně denní zvířata. V noci využívají nor většinou po hrabáčích kapských a přespávají tak ukryti před predátory. Mají špatný zrak a velice dobrý čich a sluch. Živí se hlavně trávou, ale také žerou kořeny, bobule, okusují mladé stromy a příležitostně žerou i mršiny.

Jsme napjatí, jaká zvířata potkáme dál. Džíp uhání po prašné cestě, až některým létají klobouky. Před bránou nám místní marně nabízeli klobouky přímo určené na safari – se šňůrkami pod krkem…No, tak snad příště… :o)

Po pár minutách něco zahlédneme. Je to krásný pštros. Vykračuje si hrdě savanou, jakoby mu to tady patřilo. Je to opravdu krasavec. Natřásá své černobílé peří a nádherně nám pózuje před fotoaparáty. Pštrosi jsou samotáři. Potkáme jich později ještě několik, ale vždycky o samotě.

Pštros dvouprstý
Největší a nejmohutnější žijící pták. Charakterizuje ho dlouhý a tenký krk a malá hlava. Má velice silné a dlouhé nohy, které z něj dělají vynikajícího běžce. Na každé noze má 2 prsty. Dokáže vyvinout na krátkou vzdálenost rychlost až 70 km/h a několik kilometrů vydrží běžet 50 kilometrovou rychlostí. Samec má peří černobílé a samice jsou hnědošedé. Pštros je všežravec a živí se především rostlinou potravou, ale také drobnými obratlovci, hmyzem a plazy. Samci v době páření vydávají zvuky podobné lvímu řevu a starají se o snůšku až 30 vajec, která snášejí různé samice.

Konečně přijíždíme do kempu. Má název SATAO CAMP. Projíždíme vstupní bránou a vystupujeme z džípů. Na uvítanou dostáváme na osvěžení malý mokrý ručník, smotaný do ruličky. Kemp je postaven u napajedla, jako většina kempů, takže budeme moct pozorovat zvířata, která chodí pít. Pravidelně sem chodí sloni, tak se na ně moc těšíme… Strážci parku nás doprovází k našim příbytkům a předávají nám klíček se zámkem. Je to taková chatka, uvnitř které je zavěšený stan, kvůli hmyzu a různým nevítaným živočichům. Stan je vybaven elektrickým osvětlením, postelemi, nočními stolky, ventilátorem a šatní skříňkou. Vpředu je terasa s židlemi a stolkem, vzadu krásná koupelna se záchodem, obložená přírodním kamenem. Vše je stylové a na úrovni. Moc se nám tu líbí…

Už máme připravený oběd, tak rychle vybalíme a jdeme se najíst. Máme prostřeno pod stromem s výhledem na napajedlo, kde jsou právě sloni. Jídlo je výborné, výběr ze tří druhů, hodně zeleniny a nechybí ani kafe a dezert.

Po odpolední kávičce na terase u chatky a po senzačním sloním představení vyrážíme na večerní safari. Vrátíme se těsně před setměním, protože v noci je nebezpečné zůstávat v divočině… První vidíme opět antilopy… Jedeme dál. Máme namířeno blíže k pohoří, je to už spíše buš, tráva je tu zelenější a roste zde více stromů a keřů. Řidič komunikuje vysílačkou s ostatními džípy. Někde se tu mají nacházet žirafy… Hurá na ně…

Žirafa Je nejvyšší zvíře na zemi. Má dlouhý krk, který má a 7 obratlů stejně jako náš. Oběma pohlavím na hlavě vyrůstají růžky a jejich počet se liší i podle poddruhu žirafy. Růžky jsou součástí lebky a žirafy je neshazují. Při běhu kývá krkem dopředu a dozadu a udržuje jím rovnováhu. Je mimochodník tzn. že chodí oběma nohama na jedné straně zároveň. Ocas je zakončen střapcem. Žirafa spí zajímavým způsobem. Když si lehá složí pod sebe přední nohy a jednu zadní, druhá zadní trčí bokem a když opravdu tvrdě usne složí krk podél těla dozadu a hlavu opře o zem nebo o zadní nohu. V této poloze spí pouze několik minut. Je schopna dřímat i ve stoje. Živí se rostlinnou potravou. Okusuje větvičky a listí nejčastěji na akáciích, které omotává svým fialovým až 40 cm dlouhým jazykem. Jazyk i pysky jsou odolné proti trnům akácií. Vydrží dlouho bez vody (některé zdroje uvádí 30 dnů i víc) a v období sucha si vystačí s vodou z potravy. Při pití musí žirafa roztáhnout přední nohy, aby dosáhla na hladinu vody a je v této pozici velice zranitelná. Proto bývá u pití ostražitá. Jediným kopancem dokáže roztříštit lebku lvovi. Žirafy tvoří menší stáda a jsou to klidná a mírumilovná zvířata.

Slon africký Je největší suchozemský savec. Je mimochodník. Kly používá k získávání potravy a k boji. Chobot slouží k dýchání, pití, podávání žrádla do tlamy a spoustě různých činností. Velké uši slouží k ochlazování těla. Jejich kůže je i přes tloušťku 2-4 cm citlivá. Žijí v rodinných stádech, které vede nejzkušenější samice. Ona určuje kdy se bude žrát, pít, odpočívat a také řídí přesuny stáda. Sloni mají vynikající čich i sluch. Vodu dokážou ucítit i na několik kilometrů. Dospělý slon sežere denně 100-250 kg rostlinné potravy (listy, trávu, ovoce, větvičky, kořeny).Narozené slůně váží 100-130 kg a měří kolem 1 m. Již 3 týden po porodu začíná žrát rostlinnou stravu. Matka ho kojí 2-3 roky.

Dostáváme echo, že se někde objevili lvi. Řidič šlápne do pedálů a za námi zůstávají oblaka prachu… Jestli je opravdu uvidíme, budeme mít velké štěstí. V rozlehlém parku žije asi jen 100 kusů v šesti smečkách. Dorazíme na místo. Jsou tu už čtyři džípy a potichu čekají. Lvi líně leží v trávě a odpočívají. Vidíme lvici. Je jich tam víc…

Lev Je největší a nejsilnější africký predátor. Samci mají výraznou hřívu na krku, která jim narůstá ve 2-3 letech. Jsou to společenská zvířata, žijí ve smečkách. Samci mají za úkol bránit ostatním samcům ve vstupu na jejich území. Teritorium si označují pachovými značkami a také svým řevem, který je slyšitelný na několik kilometrů. Samice většinou obstarávají potravu. Lvi denně prospí a proleží až 20 hodin. Běžnou kořistí lva jsou antilopy, zebry, pakoně, gazely, ale i ptáci, plazi a malí savci. Dokáže zabít i žirafu.

Strávíme se lvicemi asi půl hodiny, ale v plné kráse se nám ukázat nechtějí. Jedna sice vstane, ale prochází rafinovaně za keřem. Asi se nerady fotí…. :o) Pokračujeme dál. Slunce začíná pomalu zapadat a my ještě musíme dojet k jezeru, kde se nacházejí hroši. Po cestě potkáváme antilopy, slony, pštrosy, občas prase, různé ptáky a taky zebry, které jsou konečně dost blízko, abychom si je mohli pořádně prohlédnout…

Zebry
Dělí se na několik poddruhů. Před predátory je chrání pruhované zbarvení. Když se stádo zeber rozběhne, splyne v jednu černobílou šmouhu a zmatený dravec neví, kam zaútočit. Žijí ve stádech s 6-20 jedinci. Vedoucím zvířetem je samec, ale veškeré denní činnosti má na starosti vůdčí klisna, která si udržuje odstup od podřízených klisen. Je prokázáno, že zebry pomáhají svým druhům v nesnázích. Při pastvě na sebe zvířata neustále volají a ujišťují se, že jsou pořád v dosahu. Žerou různé druhy trav i tvrdých, které jiná zvířata nespásají. Hřebci si hlídají své klisny a nedovolují jiným samcům páření s jejich klisnami. Většinou se rodí 1 hříbě, které se už za 5-15 minut po porodu postaví na vlastní nohy. Hříbě je odstaveno kolem 1 roku.

Přijíždíme k jezeru. Průvodce nás upozorňoval, že hrochovi nejspíš uvidíme jen ucho na hladině, ale nás čeká krásné představení. Hroši se perou nebo škádlí, hrozivě otevírají své velké tlamy a vydávají děsivé zvuky…

Loučíme se s jezerem a s hrochy a spěcháme do kempu. Na Afriku padá tma a není radno se tu déle zdržovat… Po cestě se nám stane ještě malá nepříjemnost, auto před námi píchne kolo… Ale průvodci jsou šikovní chlapíci, takže za chvíli už zase uháníme do kempu. Na závěr ještě stihneme pár fotek zapadajícího afrického slunce…

Večeři máme nachystanou ve stylové restauraci. U stropu na trámu objevíme cibetku. Majitel kempu ji každý večer dává misku pudinku. Chytit se ale nenechá. Chvilku posedíme a potom se přesuneme k ohništi, kde můžeme sedět a pozorovat noční život… Kolem dokola leží stádo antilop, které se do kempu uchylují na noc.

Strážci parku nás po setmění hlídají na každém kroku. Sotva se někdo zvedne nebo zasvítí baterkou, už jsou mu v patách a dělají doprovod. Potmě tu číhají různá nebezpečí. Mám trochu obavu z noci. Než zalehneme, prohledáme důkladně stan. Najdeme gekona a jakéhosi sršně… Toho strážce zlikviduje. Můžeme zalehnout. Je to zvláštní pocit. Všude je tma, jen zvuky z divočiny. Kolem chatky bloumají antilopy. Vidíme z postele přímo na napajedlo. Přicházejí poslední sloni, kteří jdou ještě pít. Pak na chvíli usneme. Probudí nás nějaké zvíře, které nám šmejdí po střeše stanu. Ne že bych se bála, ale malý pocit úzkosti přiznám. Moc toho nenaspím, ale jsem vlastně ráda. Kdy se nám zase poštěstí nocovat uprostřed divoké Afriky?

Ráno se probouzíme ještě za tmy, protože vyrážíme na ranní safari. Na jednom termitišti lamozí malá zvířátka. Vypadají jako surikaty, ale jisti si nejsme. U jednoho pařezu pak zkoumáme prapodivného brouka…

Zaujme nás pyšně vykračující pták, který se jmenuje Hadilov Písař. Je dobrým lovcem hadů. Velmi dlouhé nohy, používá k běhání a zabíjení kořisti. Jméno dostal po svých dlouhých perech na chocholce, která používali písaři.
Jedeme po prašné cestě a najednou řidič zastavuje. Zprava přichází skupinka slonic s malým slůnětem. Zastavujeme asi deset metrů za prvním džípem a potichu čekáme. Sloní stezka vede přímo mezi našimi auty…

Je to úžasný pocit stát tak blízko vedle stáda slonů! Chodí tudy každý den k napajedlu. Když prochází kolem nás, tají se nám dech. Přejdou cestu a v klidu pokračují dál. Najednou náš řidič nastartuje motor. Poslední slonice se vzápětí otočí a začne zlostně dupat a klátit chobotem. Lekla se a teď brání mládě. Rychle couváme o dva metry zpět a vypínáme motor. Napjatě čekáme, co se bude dít dál. Slonice ještě chvíli vyhrožuje a potom naštěstí odchází za ostatními. Zůstává po ní oblak prachu. Uf, někteří si viditelně oddechli… :o)

Asi po dvou hodinách se vracíme zpátky do kempu, kde na nás už čeká snídaně. Máme hlad jako lvi. Po snídani si jdeme sbalit věci. Vůbec se nám odsud nechce… A hele, přišli nás navštívit opice! Mám v batohu schovaný banán, tak ho jedné opici podávám. Nedůvěřivě jde blíž… najednou mi vytrhne banán z ruky a utíká pryč. Za ní hned další opice, které jí chtějí pochoutku sebrat. Vřeštění přiláká i mohutného samce. Je ještě drzejší a leze nám na terasu. Jde z něho docela strach.Tomáš mu ale vysvětlí, kdo je tady pánem a čí je ta opice na terase. :o)

Tak - všechno jednou končí a my se pomalu loučíme se safari… Po cestě ještě máme namířeno do masajské vesničky. Na závěr se nám ještě poštěstí vidět buvoly kaferské. Buvol patří spolu se lvem, slonem, nosorožcem a leopardem k tzv. velké pětce. Je to pětice nejnebezpečnějších zvířat Afriky.

Masajové
Masajové přišli do Keni ze severu, pravděpodobně z oblasti dnešního Súdánu. Dlouho se zdržovali v centrální Keni, pak pokračovali dál na jih. K těmto vytáhlým černochům, ověšeným korálkovými ozdobami od hlavy k patě, neodmyslitelně patří zbraně. Proslavili se svým nadřazeným chováním a útočností. Arabové se jim vyhnuli, evropští kolonizátoři nikoli. Při prvních expedicích do nitra Afriky byl nejeden Masaj zabit. Pro badatele představovali snědí bojovníci snad větší nebezpečí než lvi a sloni.

Masajové se drží svého tradičního života zuby nehty, i když je na ně vyvíjen tlak, aby se přizpůsobili „našemu způsobu života“. Tito lidé však neumí žít ve městech a na ty, co tam žijí, je žalostný pohled…

Vesnička je obehnána plotem z trnitých akácií. Chrání proti šelmám. Jako první nás přivítají děti. Utíkají se podívat, co se děje a jestli nedostanou nějaké kokino… Jsou špinaví a bosí, většinou ovázaní kusem hadru. Je to divný pohled, když drží barevný sáček s nápisem Bompari. Ty igelity a plasty k nim prostě nějak nejdou…

Aby se z chlapce stal muž, musí podstoupit zkoušku. Je to „testování ohněm“: po provedení obřízky je asi čtrnáctiletý chlapec zahalen do černého hávu, obličej mu pomalují bílými ornamenty a vydá se do buše. Tam musí přežít tři měsíce; jíst, co uloví, pít vodu, kterou najde. V té době se mu říká Sikolio, pak se stane bojovníkem – Morani. Několik let hlídá vesnici, pak se ožení a založí rodinu. Masajové mohou mít několik žen, ale stejně jako muslimové se o ně musí postarat. Mít manželku je tu finančně náročná záležitost. Rodičům ji musí zaplatit velkým bohatstvím – někdy dokonce několika kravami!
Smutnější osud mají dívky. Ačkoli je to v Keni nelegální, rodiny dodržují tradice a ženy obřezávají. Dívka, zpravidla velmi mladá, ji podstoupí před vdáváním. Ženě je odříznut klitoris, někdy i stydké pysky, a může být doslova „zašita“. Místo skalpelu používají střepy, vlákna trávy apod. Masajové prý své nevěsty obřezávají proto, aby byly věrné – sex pak obřezané ženě způsobuje namísto potěšení bolest. Původní tradice mají i své stinné stránky. Většinou je ale příjemné vidět lidi, žijící v harmonii s přírodou.

Za chvíli začnou vylézat i dospělí. Na uvítanou nám zatancují jakýsi svůj tanec, přičemž v popředí je muž, který skáče do vzduchu jako antilopa… Je to neuvěřitelné, jak vysoko a přitom ladně vyskakuje – jakoby měl na nohách pružiny… Vypadá to komicky. Dokonce na vybrané jedince navěsí ozdoby a přimějí je tancovat s nimi… Pak si všichni musíme dřepnout a pomodlit se či poděkovat za to, že jim bůh dal kozy. Masajové jsou pastevci a věří, že kozy patří jenom jim.

Jdeme se podívat do vesnice, jak vlastně tito lidé žijí. „Náčelník“ nám vysvětluje, jak se staví chýše – postaví se konstrukce z větví a zaplácá se kravským trusem s hlínou… Sluníčko to pěkně vysuší, a je to… Máchá přitom pořád jakousi hůlkou, která prý dokazuje, že zabil lva.Můžeme nahlédnout i do chýší. Jedna je určená k vaření, zrovna se tam něco chystá… raději ale neochutnáme…Další je na spaní. Spí se na takové vyvýšené posteli z hlíny. Je vystála kůžemi. Civilizace doléhá i sem, nelze si nevšimnout kovové kasičky na zámek…:o)
Udivují nás vlastnoručně vyrobené boty ze starých pneumatik.

Masajové rozdělávají oheň tradičním způsobem – třením klacíku o kus dřeva…Dokonce si můžeme vyzkoušet, jestli se nám to také povede…Za pár dolarů se nám potom snaží „rozdělávátko ohně“ prodat jako suvenýr…

Všechno jednou, končí, i náš výlet, a tak – plni dojmů a neskutečných zážitků – opouštíme Safari a i Masaje. Děti nás doprovází až k autu. A nejen děti – i dospělí nám vnucují různé korálky a náramky – ještě i v džípu… No, každý dělá holt co umí…

Je smutné, že někteří lidé se roztahují na úkor druhých. Tito lidé byli vyhnáni ze svých domovů na okraj rezervace, ale s naším životem plným plastů a odpadků si neví rady…

HALLER PARK
Dnes se jedeme podívat do Hallerova parku. K přepravě využijeme místních „kolo taxi“ :o) Jede nás celkem 5. Když kluci zjistí, že opravdu chceme jet všichni, začnou se mezi sebou handrkovat, kdo koho veze… Nevím, jestli se hádají o to, kdo poveze ženský, nebo o to, na koho zbyde ten nejtěžší. Jeden mě drapne za ruku a už mě nepustí… Celou cestu se pak všichni smějeme… Je to sranda, kluci se předhánějí, košile jim vlají, mám trochu strach, že spadneme, ale mají to pevně v rukách. No a že by teda voněli, to se říct nedá… :O(

Haller park, kterému se říká Zázrak afriky, je celosvětově uznaný projekt životního prostředí. Rozkládá se na bývalém území cementárny, která dosud sídlí opodál a je činná. Na poměrně velikém území se nachází tropická zahrada, ve které žijí krokodýli, velcí hroši, žirafy, ptáci a veliké množství tropické flóry.

Ve tři hodiny je krmení žiraf. Můžeme si to také vyzkoušet. Podávají se granule a žirafám docela chutnají… Mají dlouhatánský jazyk, ale granule si berou hezky. Narozdíl od opic, které pobíhají kolem a koukají, co by ukradly… Jedna opice nás všechny doslova ohromí. Nabídnutou granuli si vezme, podívá se na ni a potom ji ze všech stran důkladně opucuje… Teprve teď ji může sežrat… Jak to ta opice věděla, že jsme si nemyli ruce? :O)

MOMBASA
Jak si představit typické keňské – potažmo africké – město? Smog, chudinské čtvrti, nepořádek, zadělané příkopy, hluk, špína, proudící davy lidí, pachy i vůně, barvy, exotické jídlo, lepkavý hnus rozlitých tekutin všeho druhu, houkající auta, pokřikující domorodci a především propastné rozdíly mezi obyvateli. Zatímco v centru potkáte napomádovaného manažera, jemuž byste mohli bydlení závidět, o kousek dál uprostřed slumu posedávají, rodí se a umírají lidé, jejichž domovy byste si nedali do ulice ani jako popelnici. Je to smutné, ale je to tak. Velká africká města působí zbídačeně…

Mombasa je staré město, které poznamenala působnost Portugalců, Arabů i Indů. Ve staré části města, která začala vznikat už někdy ve 12. století, je jejich působení navzdory západnímu vlivu pořád znát. Ve městě se setkávali příslušníci různých náboženství a výsledkem jsou rozličné svatostánky. Symbolem města jsou dvě dvojice sloních klů, jež se tyčí nad Moi Avenue. Monument byl postaven v roce 1952 na počest vzácné návštěvy. Do Mombasy tenkrát přijela britská princezna Alžběta. Právě zde ji zastihla smutná zpráva – její otec, anglický král, zemřel. Když dáma odjížděla, byla již britskou královnou – známou Alžbětou II.

V Mombase máme v plánu navštívit hinduistický chrám, pevnost Fort Jesus, nejstarší část Mombasy a místní trhy… Druhá zastávka je v hinduistickém chrámu Swaminarayan Temple. Je tu k vidění sbírka obrazů, znázorňující, jak budu po smrti trpět všichni hříšníci – tedy ti, kteří pijí, jedí maso, kradou, nebo všechno zároveň. Do chrámu se nesmí chodit v botách, je třeba se zout. Ženy mají nádherné šaty z hedvábí, které hrají všemi barvami. Muži a ženy se modlí zvlášť v jiné místnosti. Turistů si nevšímají a nevadí jim ani focení…

Pevnost Fort Jesus
Dominantou Mombasy je pevnost Fort Jesus, jejíž stavba byla dokončena v roce 1593. Zbudovali ji Portugalci, aby odtud kontrolovali veškeré dění v Indickém oceánu. Místo toho však byla pevnost prakticky permanentně v nebezpečí a byla mnohokrát obléhána a dobývána svahilským obyvatelstvem. V roce 1698 dobyla pevnost po 33 měsících obléhání vojska ománského sultána a nedlouho poté byli Portugalci z východní Afriky vyhnáni úplně. Koncem 19. století nakonec Mombasu ovládli Britové.

Od pevnosti pokračujeme nejstarší čtvrtí Mombasy směrem k tržišti. Jdeme starobylými úzkými uličkami, které až nahání strach… Všude je neuvěřitelný nepořádek a děsný smrad… Odpadky se válí po zemi, v jakémsi odpadním kanálku teče odporná zkažená voda, do které se hází veškerý odpad… Prodíráme se ulicemi, přeplněnými lidmi, vozíky a auty… Držíme si foťáky, protože pohledy místních nejsou zrovna přívětivé… Pouliční prodejci prodávají vše možné - ovoce, které jsem nikdy neviděla, např. opičí ovoce, Jackovo ovoce, přes makadamové ořechy, koření, zeleninu, vodu… Nejhorší je, že prodavači vám pořád vnucují něco na ochutnání. Jenom při pomyšlení, že bych něco strčila do pusy z jejich špinavých rukou, je mi šoufl… :O( Na druhou stranu má člověk strach, aby je nějak neurazil – až tak hluboko neznáme jejich mentalitu a zvyky….

Rozmanitá tvář Keni… Luxusní obchůdek versus výroba dřevěného uhlí. To vše uprostřed města…Na jedné straně nádherné velkolepé hinduistické chrámy, upravené ženy v hedvábných šatech, na druhé straně bosé děti v chudinských, páchnoucích čtvrtích…

Lidé, kteří pracovat chtějí… Lidé, kteří měli to štěstí a mají práci….
Lidé, kterým se pracovat nechce a raději se povalují po ulicích… Lidé, kteří už to vzdali, jsou nemocní nebo rezignovali… Lidé, kteří se nedokázali přizpůsobit tempu města…

Při zpáteční cestě nám ještě řidič zastavuje u parku, kde se nachází stoleté baobaby. Jsou vysocí až 30 metrů, širocí až 11 metrů a dokáží se „napít“ tak, že pojmou skoro 120 000 litrů vody. V keňské savaně najdeme zasloužilé starce, kteří tisící narozeniny oslavili dávno před naším letopočtem.

BAOBAB - je mohutný strom z čeledi bavlníkovitých. Je známý především tím, že se v jeho kmeni drží voda. Stáří baobabů se odhaduje těžko, protože nemají letokruhy. Odborníci soudí, že strom, jehož kmen má 8 metrů v průměru, bude starý asi 3000 let. Výživné plody baobabu jsou plné vitamínů a když se správně upraví, mohou sloužit jako lék proti horečce. Semena se buď jedí jako buráky nebo se z nich lisuje kvalitní olej. Listy a mladé výhonky se dají vařit jako náš špenát. Ze dřeva se vyrábějí rohože, provazy a papír. V baobabech se dá i bydlet.

Poslední zastávka na výletě do Mombasy je řezbářská osada, kde rodinný klan již po staletí vyřezává dřevěné sošky… Je tu i velký obchod, kde můžeme výrobky zakoupit. Rozloučení… Naposledy zamáváme našemu milému hotelu a vyrážíme na letiště… Na tuhle dovolenou budeme dlouho, dlouho vzpomínat… Pojmenování „Rozmanitá Keňa“ je opravdu zasloužené… Najdeme tu nedotčenou divokou přírodu s kontrastující červenou hlínou, sytě zelenými stromy, vyprahlými zlatými savanami a černočernými obyvateli… Průzračné, tyrkysově modré moře se sněhově bílou písčitou pláží, lidi – oblečené v pestrobarevných látkách, korálky, ale i neuvěřitelnou špínu a chudobu. Vůni exotického ovoce a koření oproti zápachu v ulicích… Co dodat? To prostě nejde popsat… To se musí prožít…

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Nákupy

    Nákupy suvenýrů k dovolené patří.

Komentáře
3
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
holka 29.12.2009 20:15
 

Super cestopis, moc ráda bych se Keni podívala, snad se mi to splní.

  • Anonym (3)
  • Anonym (2)
blondak
15.11.2009 02:14 94.195.190.***
 

v keni sme boli v septembri a bolo tam uzasne. nezabudnutelna dovolenk. dobry clanok.

  • Anonym (2)
Sand 28.06.2009 09:36
 

Přečetla jsem to jedním dechem..Opravdu jsem nadšená a doufám, že se mi brzo splní sen a Keňu navštívím. Skvěle napsané.. ;-) :-)

  • Anonym (2)
Zpět na všechny diskuze